50krát a stále poprvé
Přijdu si jako ve filmu. Nějakém šíleném. Kde si každý večer říkáte, že jste se někam dostali, a ráno jste zase tam, kde včera. Možná jako Na hromnice o den více. Máte pocit, že až uděláte všechno správně, přijde teprve další den. A ono nic. Nebo 50krát a stále poprvé. (Akorát že já teda bohužel nemám nic s pamětí.) A hlavní hrdinka se marně snaží přijít na nějaké řešení. Mám jeden takový plán. Budu chodit do postele v deset a vstávat v šest. Před spaním si chvíli počtu, udělám pár poznámek, vzdělám se, ráno vstanu dřív než děti, zacvičím si, nasnídám se, namaluju se... kdoví, třeba začnu i běhat. I když kafe nepiju, úplně se vidím, jak koukám z kuchyňského okna do polí s hrnkem v ruce a vychutnávám si ten klid. A pak vzbudím děti, na stole už budou mít snídani a v půl osmé v klidu vyrazíme do školky a budeme svěží, vyspalí a spokojení. A ono nic. Hlavní hrdinka se marně snaží. Nebo se možná snaží prostě blbě. Ať dělám co dělám, nejsem schopná našťouchat děti