Mum and more

Vracíme se z "procházky". Jestli se tomu dá tak říkat, když v půl čtvrté vykopete jedno dítě z postele, ve tři čtvrtě ho s vypětím všech sil oblečené a vyčůrané narvete do auta, ve čtyři vyzvednete druhé dítě, pod pohrůžkou domácího násilí je donutíte 30 minut vymetat kaluže na místní polňačce a jedete zase domů. Stala jsem se vším, čím jsem na rodičích opovrhovala. Neorganizovaná, nervózní, bez auta ztracená a bez televize na sebevraždu. A za měsíc je budu mít tři! Konečně doma. Vykládám děti v ne zrovna ideálním rozpoložení z auta a i vyhlídka na úklid tuny psích exkrementů mi teď přijde vlastně dost lákavá. Vypustím děti domů, utřu jim nesmrtelné nudle a pět minut budu sama na zahradě, jen já, lopata a produkty našeho Huga. Sotva zmizím za roh ozve se první řev. Bertíkovi nejdou odemknout dveře. Volám na Klárku, aby mu pomohla. Ticho. Klárku najdu mučit kočku na pískovišti. Teda ona si myslí, že si hrajou. Kočka si to teda nemyslí, ale bůhví proč drží. Kupodivu Klár

Vždycky jsem chtěla mít tři děti. Je to fajn. Znám to. Můžete se třeba hádat s jedním sourozencem a zároveň máte jednoho pořád jako spojence. Taky můžete přehlasovat rodiče. Máte víc známých. Dostáváte víc dárků. Taky jich teda víc musíte vymýšlet, daleko častěji vás sourozenci štvou a mnohem častěji používají vaše věci nebo vás kritizují, ale je to prostě fajn. Můj muž to nezná, jeho rodiče se rozhodli pro konzervativní počet dva. Ale postihla ho touha plodit. Takže plán byl vždycky tři děti. Často jsem slyšela, že až budu mít jedno/dvě, rozmyslím si to. Nerozmyslela. Ano, možná i přesně proto, že mi pořád někdo opakoval, že si to rozmyslím. A já tak nějak od přírody prostě neposlouchám. Po druhém dítěti skutečně krize přišla. Jenže jsem ji neměla já, ale ploditel. Chtěla jsem totiž po něm, aby byl občas doma. On děti miluje a měl by jich ideálně jedenáct (ke svatbě mi věnoval Klapzubovu jedenáctku), ale že má být doma s rodinou??? Jakože cože? A tak mi v dost napjatém ob