Mum and more

Respektive splňovali jsme všechny předpoklady lidí, co by měli mít kopu dětí. Muž se slušnou kariérou před sebou, žena s doktorátem z filozofie (a to nemám ze své hlavy, to docent Vaněk přelétl své posluchačky pohledem a řekl: "Na tuhle školu chodí jen blázni a ty, co se plánují dobře vdát...") - dva vzdělaní lidé otevřené mysli, s širokým rozhledem, vášní pro gastronomii a všeobecné dobro, v relativně dobrém zdravotním stavu. Pak jsme se vzali a pořídili si tři děti. A od té doby marně pátrám, kudy tyhle dvě téměř božské osobnosti vzaly roha z té slibné rodinné ságy... Tenhle den bude průser, to tuším už když v půl jedné ráno ulehám do postele. Dá-li Bůh, vstane Bertík tak v sedm. Šest a půl hodiny spánku. Mínus dvě vstávání. Když budu mít štěstí, šest hodin spánku. Spíš pět a půl. Uf. Vedle mě nesnesitelně chrápe onen muž se slibnou kariérou a otevřenou myslí, který s vášní pro gastronomii sobě vlastní odpoledne uspořádal grilovačku pro jedenáct lidí, v jejím rámci zah...

Někdy se to tak sejde. Po pohodovém a klidném období přijde série událostí, které nemáte ani moc možnost ovlivnit, a i když se snažíte si je nepouštět k tělu, nějak to nejde. A tak se mi to sešlo. Týden jako ze žurnálu! Naprosto přesně odpovídající té nepovedené omeletě z úvodní fotky. Není to pěkné, není to dobré, ale když doufáte, že to zas chvíli nepřijde, dá se to strávit. Pondělí Měla bych zavolat tátovi. Leží v IKEMu, čeká na transplantaci srdce a není to dobrý. Už patnáct let to není dobrý a náš vzájemný vztah taky není tak úplně dobrý, už nějakých 25 let, a já nějak nejsem dobrá v konverzacích nad hrobem. Asi to zní blbě, ale ikemácká psycholožka mi řekla, že rozhodně není na místě říkat „bude to dobrý“ nebo „to nic není“, protože to prostě je sakra blbý a sakra něco. Takže co říct? Ha, zavolám mu, kdy vyjde ten článek o chronickém selhání srdce v Instinktu. Problém je, že to nevím. Ok, tak já nejdřív brnknu do Instinktu. Odpoledne se mi tam po...

Když jsem se poprvé odstěhovala do své vlastní domácnosti a vaření přestalo být nárazovým koníčkem, rozkryla jsem několik zásadních gastronomických tajemství. Mimo jiné to, že halušky se mají dělat ze syrových brambor. Pro mě to byly vždycky takové knedlíčky. Kdykoliv jsem si je pak dávala ve veřejných stravovnách, zkoumala jsem, kde tam ty brambory jsou. A když mě jednou tchýně pověřila, abych jí v Makru koupila halušky v prášku, zavětřila jsem příležitost získat kulinárně navrch. Nedala jsem se odradit smutným faktem, že již od počátku mých gastronomických pokusů úpěnlivě bojuju s jakýmkoliv druhem knedlíků (s výjimkou houskových hrnečkových) a s těmi bramborovými obzvláště. Koneckonců jediné bramborové knedlíky, které mi můj muž kdy pochválil, byly ty, které jsem umíchala z pytlíku. Ten jsem pečlivě zahrabala na dno tříděného odpadu a úzkostlivě dbala na to, aby se živitel do kuchyně dostal až ve chvíli vaření v hrnci. Mohla jsem si své sladké tajem...

Když jsem se na podzim v jednom jógovém studiu přistihla, jak vykulené recepční vyprávím, že mám dvě malé děti, místo odpovědi „Ne, nestihla bych tu permanentku vychodit.“, docela jsem se zastyděla. Došlo mi, že jsem se stala tím, čím jsem vždycky vlastně pohrdala. Taková ta korpulentní matka, co byla vždycky tlustá, ale nikdy neopomene říct, že jí „ty kila zůstaly po dětech“. Taková ta ženština, co vždycky radši koukala na Ordinaci, ale nikdy si nezapomene povzdechnout, že kvůli dětem nemá čas číst.  Taková ta alibistka, co vždycky chodila pozdě, ale „co mám ty děti, nejsem schopná přijít včas“. Tak to teda ne. Hluboce jsem se nad sebou zamyslela a zakázala si větu „Ale já mám dvě malé děti!“. To je informace potřebná v cestovní kanceláři nebo u prodejce aut, ale recepční ve fitku je myslím úplně putna. Stejně jako lidem v tramvaji, otrávené prodavačce nebo 90 % lidí, kteří nemají s našimi dětmi co dočinění. Nebudu o tom furt mluvit! Zároveň jsem se n...

Cuketový nákyp Někteří manželé se hádají kvůli penězům. Někteří kvůli dětem, příbuzným, nevěře nebo prostě proto. My se hádáme kvůli zahradě. Když jsem tenkrát před lety vyslovila osudnou formulku „Chtěla bych dům se zahradou…“, netušila jsem, jak komplikovaný její obsah vlastně je. Ona totiž není zahrada jako zahrada. Já jsem vyrůstala na zahrádce jako dlaň. Malinký trávníček, záhon jahod, dvakrát rybíz, jedny maliny a „pařáček“ na tři saláty a pár ředkviček. A kolem keře, okrasné stromky, pivoňky, růže a mou matkou tolik nenáviděné bergénie, které si babička dovezla ze Zahrady Čech a ty potvory ne a ne vymrznout. Jako dítě jsem práci na zahradě samozřejmě nesnášela. Neviděla jsem nejmenší rozdíl mezi okrasnou květenou a plevelem a k smrti jsem nenáviděla dolování houževnatých kořenů bršlice a pampelišek. Zvlášť, když vám někdo stojí pořád za zadkem a kritizuje. Když jsem se nastěhovala do osmého patra činžáku na Malvazinkách s malou teráskou, nějak se to ve mně z...

Ořechovka Dneska trochu nostalgicky. Na kuchyňské lince mi uvízl lavor s nezralými ořechy. Tchán ostříhal starý ořešák, aby hosté na zahradní oslavě nebrouzdali hlavami ve větvoví, a mně bylo těch zelených skoroořechů prostě líto. Připomněly mi mamčin domácí likér, který týdny louhovala za oknem na verandu: na plátky nakrájené ořechy (24 ks) zalila vodkou (1,5 l), přihodila pár hřebíčků a kus skořice a nechala louhovat pěkně na slunci, dokud tekutina nedostala barvu téru (asi šest týdnů; potom se ořechy scedí, ke kapalině se přilije 500 g cukru svařeného v 500 ml vody, a nechá se odležet alespoň týden). Měla na to takovou obrovskou skleněnou karafu s víkem, a i když jsem tenkrát vůbec nechápala, jak můžou lidi zprasit ořechy alkoholem, bavilo mě dívat se na paprsky letního slunce lámající se o naplátkované ořechy. O pár  let  později  jsem kouzlo ořechovky objevila. A tak tu stojím a krájím v gumových rukavicích ořechy na plátky. Jo, na čt...

Někdy to tak mám. Nemůžu se rozhodnout, jestli kvůli něčemu někoho miluju nebo nenávidím. Nebo takhle. Jsou chvíle, kdy konkrétně svého muže miluju za to, že umí vařit (a výborně), a jsou chvíle, kdy bych si přála mít doma toho klasického českého neumětela, který horko těžko zvládne čaj. Dneska ráno jsem se kousla a všechny vodorovné plochy v kuchyni a jídelně zbavila předmětů, které s kuchyní a jídelnou nijak nesouvisí nebo prostě mají své místo jinde. Dopoledne přišla taky paní na úklid, která jednou za dva týdny udělá všechno to, co já si říkám, že příště udělám pořádně. A příště ještě nenastalo. Minule měl na mě manžel intimní dotaz. Jestli mi to není blbý, že mi doma uklízí cizí ženská ve věku mý mámy. Tak to vezmu od konce. Primárně jsem možnost volit podle věku opravdu neměla. Nebydlím v Praze. Musím brát, co je. Druhý neméně důležitý důvod, proč mi věk mé mámy totálně nevadí, je to, že šance, že mi sličná paní na úklid ve věku mé mámy odloudí manžela,...

Kuskus s cuketou, paprikou a halloumi Myslím, že pro střevní chřipku je typické hlavně to, že jeden den si je člověk jistý, že každým okamžikem zemře, a druhý den se vzbudí jako rybka. Prázdný žaludek, který včera pozřel jen kousek housky… a pár plátků schwarzwaldské šunky no… volal po něčem lepším. Ačkoliv už léta pohrdám kuskusem pro jeho nijakou chuť a, pokud mi chcete zkazit den, vyhrožujte mi zeleninou, dostala jsem chuť na zeleninový kuskus. Jakmile jsme dorazili z batolecího cvičení, které mě zmůže vždycky nějak víc než všechna batolata dohromady (občas přemýšlím, proč tam vlastně chodíme, když Hubert většinu lekce řve a já pak hodinu usilovně přemýšlím o příšerných matkách či naivních prvorodičkách – první kategorie mě upřímně štve, protože kvůli svému zakopnuvšímu potomkovi, klidně odhodí do příkopu dvě až tři cizí děti, dyť nejsou jejich, tak co; prvorodičky jsou vlastně roztomile vtipné – pořád ještě věří, že zrovna jejich dítě je geniální, že ...

Nebudu vás napínat. Střevní chřipka. Jako pardón, my dámy ničím tak přízemním a naturálním samozřejmě netrpíme, ale občas se holt stane, že je nám nevolno. A nezabíhejme do detailů. Prostě jsou dny, kdy nevařím. Ani ne z přesvědčení jako prostě proto, že to fyzicky ani psychicky nezvládnu. Pokud existuje Bůh, obdařil mě žaludkem typu míchačka na beton nejvyšší třídy. Pamatuju si dvě příhody, kdy jsem se jako dítě doslova přežrala na rodinné oslavě a skončila v babiččině posteli s kýblem u hlavy. Bylo to strašné, ale za dvě hodiny bylo dobře. Jednou jsem měla také úpal a navzdory dobrému vychování jsem v jednom případě svou snídani předvedla poměrně zalidněnému konzumu. Jednou jsem měla otravu alkoholem, když mi můj tehdejší přítel alkoholik míchal vodku s džusem půl na půl a mně ten den bylo šoufl, takže jsem téměř nic nejedla. Po dvou skleničkách tehdy oblíbeného plumeňáku (= plum vodka s mulťákem) jsem zažila peklo. Třikrát jsem se prostě vož...

Luxusní míchaná vajíčka a třešňový crumble Je sobota. S nemilosrdnou přesností se přesně v 7:30 ozve z vedlejšího pokoje Hubert. Šla jsem určitě spát před půlnocí, ale z postele se mi nechce ani tak. A vědomí, že dneska chlapeček minimálně 30 minut přetáhl a já stejně nechci vstávat, mně energií zrovna nenabije. Z postele mě nakonec vyžene zcela nepoetický důvod – snažíme se skoncovat s plínama, takže pokud budu dost rychlá, bude ta noční ještě suchá. Jo, tak začínáme den pěkně naturálně. Ale úspěšně. Lednice zeje téměř prázdnotou. Je to přesně ten stav, kdy já už chci vyrazit na nákup, ale můj gastronomicky zručný muž v ní najde ingredience na pětichodové menu. Parchant. Ať dělám, co dělám, nic nevidím. Jen záplavu vajec. A ty moje drahé ratolesti nežerou. Vyšťourám banánovou Matyldu, Monte a třešňový crumble. Cenu pro matku roku asi nevyhraju, ale děti jsou spokojené. Tiším špatné svědomí vaničkou jahod. Právě probuzená Klárka zrovna trop...