Mum and more

Přijdu si jako ve filmu. Nějakém šíleném. Kde si každý večer říkáte, že jste se někam dostali, a ráno jste zase tam, kde včera. Možná jako Na hromnice o den více. Máte pocit, že až uděláte všechno správně, přijde teprve další den. A ono nic. Nebo 50krát a stále poprvé. (Akorát že já teda bohužel nemám nic s pamětí.) A hlavní hrdinka se marně snaží přijít na nějaké řešení. Mám jeden takový plán. Budu chodit do postele v deset a vstávat v šest. Před spaním si chvíli počtu, udělám pár poznámek, vzdělám se, ráno vstanu dřív než děti, zacvičím si, nasnídám se, namaluju se... kdoví, třeba začnu i běhat. I když kafe nepiju, úplně se vidím, jak koukám z kuchyňského okna do polí s hrnkem v ruce a vychutnávám si ten klid. A pak vzbudím děti, na stole už budou mít snídani a v půl osmé v klidu vyrazíme do školky a budeme svěží, vyspalí a spokojení. A ono nic. Hlavní hrdinka se marně snaží. Nebo se možná snaží prostě blbě. Ať dělám co dělám, nejsem schopná našťouchat děti...

Z pověrčivosti si nikdy na ty dny nic neplánuju. Do poslední chvíle ani nedoufám. Jen mechanicky připravuju a balím. Žádný plán, ani A, ani B. Teprve když se za nima zabouchnou dveře auta a mávají mi a mně se tak trochu vlastně už stýská, teprve tehdy si dovolím začít plánovat, co budu dělat. Víkend bez dětí!!! Teda skoro, viď Františku. Podivné ticho a klid. Jako by se svět zastavil. Věci zůstávají tam, kde jsou nebo kam je položím. Kočka se spokojeně rozvalí uprostřed obýváku a pes si lehne přímo před dveře, abych o něm opravdu pořád věděla. Mám pocit, že i to podvečerní světlo je nějaké jiné, takové měkké, ospalé, něžné... Že bysme si vlezli do postele a spali? Blázníš??? Víkend bez dětí! To se musí využít. Musím dohnat resty, píšu na WhatsAppu ostatním maminkám z party. A že jich je. Mohla bych konečně dožehlit, srovnat všechny ty šuplíky, co už dávno skoro nejdou zavřít. Ušít ty ubrousky, sukni a vlajku. Napsat článek, co bych měla v týdnu odevzdat, umýt okn...

Někdy se to tak sejde. Po pohodovém a klidném období přijde série událostí, které nemáte ani moc možnost ovlivnit, a i když se snažíte si je nepouštět k tělu, nějak to nejde. A tak se mi to sešlo. Týden jako ze žurnálu! Naprosto přesně odpovídající té nepovedené omeletě z úvodní fotky. Není to pěkné, není to dobré, ale když doufáte, že to zas chvíli nepřijde, dá se to strávit. Pondělí Měla bych zavolat tátovi. Leží v IKEMu, čeká na transplantaci srdce a není to dobrý. Už patnáct let to není dobrý a náš vzájemný vztah taky není tak úplně dobrý, už nějakých 25 let, a já nějak nejsem dobrá v konverzacích nad hrobem. Asi to zní blbě, ale ikemácká psycholožka mi řekla, že rozhodně není na místě říkat „bude to dobrý“ nebo „to nic není“, protože to prostě je sakra blbý a sakra něco. Takže co říct? Ha, zavolám mu, kdy vyjde ten článek o chronickém selhání srdce v Instinktu. Problém je, že to nevím. Ok, tak já nejdřív brnknu do Instinktu. Odpoledne se mi tam po...

Cuketový nákyp Někteří manželé se hádají kvůli penězům. Někteří kvůli dětem, příbuzným, nevěře nebo prostě proto. My se hádáme kvůli zahradě. Když jsem tenkrát před lety vyslovila osudnou formulku „Chtěla bych dům se zahradou…“, netušila jsem, jak komplikovaný její obsah vlastně je. Ona totiž není zahrada jako zahrada. Já jsem vyrůstala na zahrádce jako dlaň. Malinký trávníček, záhon jahod, dvakrát rybíz, jedny maliny a „pařáček“ na tři saláty a pár ředkviček. A kolem keře, okrasné stromky, pivoňky, růže a mou matkou tolik nenáviděné bergénie, které si babička dovezla ze Zahrady Čech a ty potvory ne a ne vymrznout. Jako dítě jsem práci na zahradě samozřejmě nesnášela. Neviděla jsem nejmenší rozdíl mezi okrasnou květenou a plevelem a k smrti jsem nenáviděla dolování houževnatých kořenů bršlice a pampelišek. Zvlášť, když vám někdo stojí pořád za zadkem a kritizuje. Když jsem se nastěhovala do osmého patra činžáku na Malvazinkách s malou teráskou, nějak se to ve mně z...

Ořechovka Dneska trochu nostalgicky. Na kuchyňské lince mi uvízl lavor s nezralými ořechy. Tchán ostříhal starý ořešák, aby hosté na zahradní oslavě nebrouzdali hlavami ve větvoví, a mně bylo těch zelených skoroořechů prostě líto. Připomněly mi mamčin domácí likér, který týdny louhovala za oknem na verandu: na plátky nakrájené ořechy (24 ks) zalila vodkou (1,5 l), přihodila pár hřebíčků a kus skořice a nechala louhovat pěkně na slunci, dokud tekutina nedostala barvu téru (asi šest týdnů; potom se ořechy scedí, ke kapalině se přilije 500 g cukru svařeného v 500 ml vody, a nechá se odležet alespoň týden). Měla na to takovou obrovskou skleněnou karafu s víkem, a i když jsem tenkrát vůbec nechápala, jak můžou lidi zprasit ořechy alkoholem, bavilo mě dívat se na paprsky letního slunce lámající se o naplátkované ořechy. O pár  let  později  jsem kouzlo ořechovky objevila. A tak tu stojím a krájím v gumových rukavicích ořechy na plátky. Jo, na čt...

Kuskus s cuketou, paprikou a halloumi Myslím, že pro střevní chřipku je typické hlavně to, že jeden den si je člověk jistý, že každým okamžikem zemře, a druhý den se vzbudí jako rybka. Prázdný žaludek, který včera pozřel jen kousek housky… a pár plátků schwarzwaldské šunky no… volal po něčem lepším. Ačkoliv už léta pohrdám kuskusem pro jeho nijakou chuť a, pokud mi chcete zkazit den, vyhrožujte mi zeleninou, dostala jsem chuť na zeleninový kuskus. Jakmile jsme dorazili z batolecího cvičení, které mě zmůže vždycky nějak víc než všechna batolata dohromady (občas přemýšlím, proč tam vlastně chodíme, když Hubert většinu lekce řve a já pak hodinu usilovně přemýšlím o příšerných matkách či naivních prvorodičkách – první kategorie mě upřímně štve, protože kvůli svému zakopnuvšímu potomkovi, klidně odhodí do příkopu dvě až tři cizí děti, dyť nejsou jejich, tak co; prvorodičky jsou vlastně roztomile vtipné – pořád ještě věří, že zrovna jejich dítě je geniální, že ...

Luxusní míchaná vajíčka a třešňový crumble Je sobota. S nemilosrdnou přesností se přesně v 7:30 ozve z vedlejšího pokoje Hubert. Šla jsem určitě spát před půlnocí, ale z postele se mi nechce ani tak. A vědomí, že dneska chlapeček minimálně 30 minut přetáhl a já stejně nechci vstávat, mně energií zrovna nenabije. Z postele mě nakonec vyžene zcela nepoetický důvod – snažíme se skoncovat s plínama, takže pokud budu dost rychlá, bude ta noční ještě suchá. Jo, tak začínáme den pěkně naturálně. Ale úspěšně. Lednice zeje téměř prázdnotou. Je to přesně ten stav, kdy já už chci vyrazit na nákup, ale můj gastronomicky zručný muž v ní najde ingredience na pětichodové menu. Parchant. Ať dělám, co dělám, nic nevidím. Jen záplavu vajec. A ty moje drahé ratolesti nežerou. Vyšťourám banánovou Matyldu, Monte a třešňový crumble. Cenu pro matku roku asi nevyhraju, ale děti jsou spokojené. Tiším špatné svědomí vaničkou jahod. Právě probuzená Klárka zrovna trop...

Boeuf bourghignon Na film Julie a Julia jsem se strašně těšila. Tehdy bylo vaření mým velkým hobby (byť jsem později zjistila, že hlavně proto, že jsem vlastně moc nevařila, a mé kuchařské umění stálo hlavně na pokrmech „to musím jednou zkusit“) a Meryl Streep miluju dodnes (jo, asi proto, že i s tím obrovským frňákem je považována za charismatickou sexbombu a já… mám taky frňák, no). Filmy i knížky dělím na dobré a špatné hlavně podle toho, kolik mi toho z nich uvízne v hlavě. No a tohle asi moc dobré nebylo, protože z celého filmu si pamatuju jen Meryl Streep, jak se učí krájet cibuli, jakousi blondýnku v druhé hlavní roli, jak usne při přípravě bouef bourghignon a spálí ho, a že tato blondýnka píše své kuchařské ikoně a ona jí neodpovídá. Víc si nepamatuju. Když jsem pak po letech dostala k Vánocům od mamky kuchařku Julie Child Francouzská kuchyně, udělala na mě rozhodně větší dojem. Bylo to myslím poprvé, kdy vyšla v češtině. Chuť uva...

Hořčicová zálivka Strašně ráda bych žila zdravě. Jedla maso se salátem, významně si pochutnávala na listovém salátu, měla bych jasný poměr mastného, které mi už nedělá dobře, a když by mě přepadla chuť na sladké, vytáhla bych pytlík s nesířenými meruňkami a spokojeně si mlaskala. A moje děti by jedly zeleninové pomazánky, celozrnný chléb, úhledně nakrájenou mrkev, okurku a papriku a ke snídani si dopřávaly misky plné pohankové kaše. Má to jeden háček. Prostě mi to nechutná. K masu potřebuju přílohu. Neříkám, že hranolky, a neříkám, že nikdy nesním maso jen se zeleninou. Ale prostě brambory nebo pěkná bagetka nebo ty zpropadené těstoviny jsou prostě tak nějak víc. Taky klidně spořádám smažák s hranolkama a tatarkou a není mi po tom vůbec nic, možná tak hanba. A když sladký, tak nejlíp nějaký pěkný doma upečený koláč nebo dort, klidně i s tím máslovým krémem, co všichni tak nesnáší jako relikt komunistické éry. Já to mám prostě ráda. Obejdu se bez sušene...