50krát a stále poprvé

Přijdu si jako ve filmu. Nějakém šíleném. Kde si každý večer říkáte, že jste se někam dostali, a ráno jste zase tam, kde včera. Možná jako Na hromnice o den více. Máte pocit, že až uděláte všechno správně, přijde teprve další den. A ono nic. Nebo 50krát a stále poprvé. (Akorát že já teda bohužel nemám nic s pamětí.) A hlavní hrdinka se marně snaží přijít na nějaké řešení.

Mám jeden takový plán. Budu chodit do postele v deset a vstávat v šest. Před spaním si chvíli počtu, udělám pár poznámek, vzdělám se, ráno vstanu dřív než děti, zacvičím si, nasnídám se, namaluju se... kdoví, třeba začnu i běhat. I když kafe nepiju, úplně se vidím, jak koukám z kuchyňského okna do polí s hrnkem v ruce a vychutnávám si ten klid. A pak vzbudím děti, na stole už budou mít snídani a v půl osmé v klidu vyrazíme do školky a budeme svěží, vyspalí a spokojení.

A ono nic.

Hlavní hrdinka se marně snaží.

Nebo se možná snaží prostě blbě.

Ať dělám co dělám, nejsem schopná našťouchat děti do postele dřív než v devět. Do těch deseti mi pak zbývá žalostně málo času, abych v klidu a s čistou hlavou mohla v deset ulehnout.

Tu ranní idylu nemám ze svojí hlavy. Tu si zařídila kamarádka Mirka. Takže s řešením večerní idyly jsem šla taky za kamarádkou. Monikou. "V půl sedmý večeříme, v sedm jsou ve vaně, v půl osmý ležej. Přes to nejede vlak," říká mi zkušeně. Zní to jednoduše, jdu do toho.

Pátek - jedeme na chalupu. Než se vybalíme, než se navečeříme, než si děti užijou chalupu. Dobrá, v půl deváté jdeme spát. Moje představa, jak starší sourozenci pokojně usínají sledujíce mě pohledem, jak kojím jejich roztomilého bratříčka, bere za své po prvních vteřinách realizace. Naženu je do vedlejšího pokoje, rozdám pusy, jde se spát. Je devět. Znovu se pustím do kojení. Za pět minut František usíná. Hurá. "Mami!!! My se bojíme kuny!" rozráží dveře Klárka a za ní Hubert svým něžným hlasem rozzuřeného slona: "Mááámi, my fe bojíme...kuna!" František má rázem oči jako tenisáky. V deset usínají. Tak zítra no.

Sobota - máme návštěvu, to jim nemůžu udělat. V půl jedenáctý jsou v posteli. Já se pokouším o romantický rozhovor se svým mužem u ohně, ale po hodině "hmmm" a "aha" jdeme spát.

Neděle - přijeli jsme z chalupy, je hic, já si dám nordic walking, Honza odjíždí na kole. No nic, je sedm, dáme rychlou véču a jsou v posteli co by dup. V půl desáté jim vyhrožuju smrtí, zavírám je v pokojíčku a jdu uklízet. Tak zítra.

Pondělí - je nezbytně nutné, aby v 19:45 byli v posteli. Mám badminton. Odpoledne si připravím večeři - bude pak stačit jen to smíchat. Upeču si čokoládový korpus, Honza má svátek a čokoládový dort on má rád. Pak jen ušlehám šlehačku a přidám maliny. Klárka je na oslavě u kamarádky. Chtěla jsem jít pěšky, ale je hic, nebudu si to komplikovat, jedeme autem. Nebudu hnidopich, účel světí prostředky. V šest jdu vařit. Po hodině hledání quinoy, kojení, řešení sourozeneckých bitek, dvou hysterických záchvatech a milionu sprostých slov vyslovených sice v duchu ale zcela upřímně, dám vařit rýži a pustím se do večeře. V půl osmé sice servíruju, ale ještě nemám ani zabalený dárek a modlím se, aby se dneska nehrálo. Taky nehraje. Uf. Rychle děti vykoupu, Fanda usne na první dobrou, přečteme pohádku a... ve 21:15 je zavírám v pokojíčku, vyhrožuju jim smrtí a jdu uklízet. Tak zejtra, no.

Dort mě sice v průběhu příprav vyděsil konzistencí (nebyl čas šlehat do úplně světlé pěny, no), ale nakonec se povedl. Čokoládový bez mouky, podle Jamieho Olivera. Ten má můj muž fakt rád. Snědl ho asi tři centimetry krychlové, zbytek si tu dojíždím v hodinách, kdy mám podle plánu už dávno spát... Ale jako je dobrej, fakt.

Úterý - odpoledne mi Klárku vyzvedává ve školce kamarádka a bere ji k bazénu. Abych měla volnější ruce. K večeři bude alsaská pizza z Rohlíku, to je rychlovka. Huberta jsem důmyslně zabavila v dětské vaničce před naší garáží, což je jediné místo, kam nepálí slunce. Doufám, že si sousedi z naší hogo fogo ulice už zvykli, že jsme trochu socky. Já vypleju předzahrádku (to teda dělají skoro všichni, tím nepohoršuju). V půl sedmé se sháním po Klárce, nevyplela jsem ani pampelišku, za to jsem si objednala eko bio bambus samoopalovák a stahovací spoďáry, rozhodila sítě na dva články, pořešila poplatky pražského bytu a poprosila kamarádku o vzor daňového přiznání. Ovšem pohled na statistiku mého telefonu, která nemilosrdně říká, že jsem dnes na telefonu strávila téměř čtyři hodiny, mě žene do deprese. No nic, v šest jdu vařit. Aha, větu "necháme hodinu odpočinout" jsem jaksi přehlídla. Neva, všechno si připravím, nakrájím, bude to rychlovka. Větu "rozpálíme gril a pečeme tři minuty" jsem nějak nepochopila. Takže po deseti minutách nervózního přešlapování u trouby teda zapnu ten gril. I tak servíruju večeři v osm. Sakra, měla to bejt přece rychlovka!!! Hubert je hysterickej hlady, Klárka tradičně oznamuje, že "TOHLE" teda jíst nebude, a František mi usíná v sedačce. Matka roku. To se mi fakt nepovedlo. Honza si mě pobaveně prohlíží a já se modlím, aby prostě mlčel, nebo ho zabiju. Brutálně. Je to moudrý muž, jde se postarat o starší děti. Je devět.

A tak tu sedím, chroupu vynikající alsaský koláč (určitě ho vyzkoušejte, začínám milovat Romana Vaňka) i vytuněnou variantu s olivami a plísňovým kozím sýrem a mé myšlenky jsou temnější než noc.

Tak třeba zítra no...

Photo by Antonio Quagliata from Pexels