Mum and more

Když jsem se poprvé odstěhovala do své vlastní domácnosti a vaření přestalo být nárazovým koníčkem, rozkryla jsem několik zásadních gastronomických tajemství. Mimo jiné to, že halušky se mají dělat ze syrových brambor. Pro mě to byly vždycky takové knedlíčky. Kdykoliv jsem si je pak dávala ve veřejných stravovnách, zkoumala jsem, kde tam ty brambory jsou. A když mě jednou tchýně pověřila, abych jí v Makru koupila halušky v prášku, zavětřila jsem příležitost získat kulinárně navrch. Nedala jsem se odradit smutným faktem, že již od počátku mých gastronomických pokusů úpěnlivě bojuju s jakýmkoliv druhem knedlíků (s výjimkou houskových hrnečkových) a s těmi bramborovými obzvláště. Koneckonců jediné bramborové knedlíky, které mi můj muž kdy pochválil, byly ty, které jsem umíchala z pytlíku. Ten jsem pečlivě zahrabala na dno tříděného odpadu a úzkostlivě dbala na to, aby se živitel do kuchyně dostal až ve chvíli vaření v hrnci. Mohla jsem si své sladké tajemství nechat samozřejmě pro se

Stojím v noční košili u žehlicího prkna. Jsou prázdniny. Nikam nespěcháme. Nikoho nečekáme. Děti si hrají s Duplem, já po očku sleduji dokument o Baleárách a pomalu zdolávám horu prádla, která se bez žehličky neobejde, i když většinu věcí opravdu nežehlím. Tak tohle je fakt pohoda. Jen mě to napadne, je po všem. Od Dupla se ozve příšerný jekot. Z Hubertových zaťatých pěstiček čouhají chomáče blondových vlasů a Klárka se úporně snaží ho kousnout do čela. „Panebože, musíte se furt prát?“ Oba účastníci zápasu se nacházejí na vrcholu hysterického záchvatu, kterým se mi snaží dokázat, že jsou v právu. Když je od sebe konečně odtrhnu, Klárka se uraženě odvleče do pokojíčku a Hubert pokračuje ve stavbě komínu. Přemýšlím, jestli bych ty jejich spory neměla řešit nějak sofistikovaněji. Nějak jim to vysvětlit. Jestli bych třeba neměla vznést dotaz do Montessori skupinky na Facebooku. Nebo si koupit ten kurz od Nevýchovy, který slibuje, že doma bude ráj na zemi. Nebo jim prostě dát na za

Nedávno se mě kamarádka zeptala, jestli mi prostě nechybí Jizerky. Ty kopce a tak. Vím, jak těžce nese život bez hor ona. Já jsem s tím vlastně celkem v pohodě. Ale vždycky se budu považovat za holku z hor. Hory tříbí charakter. I když můj manžel rád vypráví o zaplivané díře v Sudetech, kde jsem ho uhnala jako svou jedinou naději na světlé zítřky, vždycky budu na svůj původ hrdá a s láskou budu hýčkat svoje koncovky -oj a -ej, kritizovat recepty na kyselo, kde není kvásek, sbírat šedivky a růžovky, opovrhovat chlebem typu Šumava a srdce mi radostí poskočí, kdykoliv uvidím vůz se státní poznávací značkou s písmenem „L“. Ne. Nechybí mi kopce a Jizerky a domov. Jsem doma v Líšnici. Tak jsem se rozhodla a tak jsem to chtěla. Tam mám svou rodinu, tam si hrdě nosím svoji nálepku naplaveniny a obklopená mořem naplavenin si užívám blízkost Prahy, mírné zimy a výhled na Brdy, které pro mě vždycky budou spíš vtipnými kopečky než horami. Narodila jsem se ve městě, kde to holt vždycky