Mum and more

Respektive splňovali jsme všechny předpoklady lidí, co by měli mít kopu dětí. Muž se slušnou kariérou před sebou, žena s doktorátem z filozofie (a to nemám ze své hlavy, to docent Vaněk přelétl své posluchačky pohledem a řekl: "Na tuhle školu chodí jen blázni a ty, co se plánují dobře vdát...") - dva vzdělaní lidé otevřené mysli, s širokým rozhledem, vášní pro gastronomii a všeobecné dobro, v relativně dobrém zdravotním stavu. Pak jsme se vzali a pořídili si tři děti. A od té doby marně pátrám, kudy tyhle dvě téměř božské osobnosti vzaly roha z té slibné rodinné ságy... Tenhle den bude průser, to tuším už když v půl jedné ráno ulehám do postele. Dá-li Bůh, vstane Bertík tak v sedm. Šest a půl hodiny spánku. Mínus dvě vstávání. Když budu mít štěstí, šest hodin spánku. Spíš pět a půl. Uf. Vedle mě nesnesitelně chrápe onen muž se slibnou kariérou a otevřenou myslí, který s vášní pro gastronomii sobě vlastní odpoledne uspořádal grilovačku pro jedenáct lidí, v jejím rámci zah...

Z pověrčivosti si nikdy na ty dny nic neplánuju. Do poslední chvíle ani nedoufám. Jen mechanicky připravuju a balím. Žádný plán, ani A, ani B. Teprve když se za nima zabouchnou dveře auta a mávají mi a mně se tak trochu vlastně už stýská, teprve tehdy si dovolím začít plánovat, co budu dělat. Víkend bez dětí!!! Teda skoro, viď Františku. Podivné ticho a klid. Jako by se svět zastavil. Věci zůstávají tam, kde jsou nebo kam je položím. Kočka se spokojeně rozvalí uprostřed obýváku a pes si lehne přímo před dveře, abych o něm opravdu pořád věděla. Mám pocit, že i to podvečerní světlo je nějaké jiné, takové měkké, ospalé, něžné... Že bysme si vlezli do postele a spali? Blázníš??? Víkend bez dětí! To se musí využít. Musím dohnat resty, píšu na WhatsAppu ostatním maminkám z party. A že jich je. Mohla bych konečně dožehlit, srovnat všechny ty šuplíky, co už dávno skoro nejdou zavřít. Ušít ty ubrousky, sukni a vlajku. Napsat článek, co bych měla v týdnu odevzdat, umýt okn...

Je tolik věcí, které bych chtěla dělat! Jenže mám pocit, že moje dny naplňuje jen praní, žehlení, uklízení a vaření. A nic nebere konce a periodicky se opakuje. Nejhorší, naprosto nejhorší je žehlení. Uklidím prkno a v ten okamžik mi před očima vyroste obrovská kupa prádla k žehlení. Ne, nejsem ten maniak, co žehlí i ponožky. Striktně žehlím jen to, co se nedá bez vyžehlení nosit nebo je to fakt hnusné. Takže košile, látkové plíny, utěrky, trenky a sežmolená trika, co jsem zapomněla v sušičce. A přesto zrovna tonu v lavině. Nechápu to. Peru každý týden. Tak osm narvaných praček. Přesto pokaždé vykládám snad dvacatero trenek a sto osmdesát košil. Podle mě máme kouzelnou pračku, co množí prádlo. Jo a nežere ponožky. Taky je množí. Fakt. Dneska jsem vylovila dva naprosto totožné páry neznámého původu. To by vysvětlovalo, proč při každotýdenním praní vyndávám tak patnáctery ponožky na jednoho člena domácnosti. Chtěla bych dělat strašně moc věcí. Jasně, že nebudu chvíli c...

Tak tohle jsem rozhodně nečekala. Třetí dítě a já poprvé přenáším. Přijdu si vlastně trochu trapně. Už měsíc vyhrožuju porodem, raději si nic nedomlouvám, honím termíny, gruntuju, už tři týdny mám poctivě sbalenou tašku a dva týdny spím na nepromokavé podložce a tři dny po termínu sedím v posteli s notebookem zapřeným o obrovský břich a víc než kdy jindy jsem si jistá, že dneska neporodím. Možná za to tak úplně nemůžu. Obě moje děti se narodily den před termínem a kdyby mi neustále někdo nevyhrožoval, že porodím mnohem mnohem dřív, asi bych teď neměla pocit, že vlastně přenáším přes měsíc. Dokonce mám tušení, že naše dítě vzniklo o dva dny později, než říkal kalendář, a o čtyři dny později, než tvrdil ultrazvuk. V tom případě jsem pořád v pohodě a nepřenáším vůbec. Jenže v mém chorém těhotenském mozku pracují hormony a neustále posouvané zapíjení, kontrolní telefonáty mé maminky, ani tradiční dávka zpráv "Tak už?" mi na klidu moc nedodávají. A pohled na prodřenou n...

Vracíme se z "procházky". Jestli se tomu dá tak říkat, když v půl čtvrté vykopete jedno dítě z postele, ve tři čtvrtě ho s vypětím všech sil oblečené a vyčůrané narvete do auta, ve čtyři vyzvednete druhé dítě, pod pohrůžkou domácího násilí je donutíte 30 minut vymetat kaluže na místní polňačce a jedete zase domů. Stala jsem se vším, čím jsem na rodičích opovrhovala. Neorganizovaná, nervózní, bez auta ztracená a bez televize na sebevraždu. A za měsíc je budu mít tři! Konečně doma. Vykládám děti v ne zrovna ideálním rozpoložení z auta a i vyhlídka na úklid tuny psích exkrementů mi teď přijde vlastně dost lákavá. Vypustím děti domů, utřu jim nesmrtelné nudle a pět minut budu sama na zahradě, jen já, lopata a produkty našeho Huga. Sotva zmizím za roh ozve se první řev. Bertíkovi nejdou odemknout dveře. Volám na Klárku, aby mu pomohla. Ticho. Klárku najdu mučit kočku na pískovišti. Teda ona si myslí, že si hrajou. Kočka si to teda nemyslí, ale bůhví proč drží. Kupodivu Klár...

Vždycky jsem chtěla mít tři děti. Je to fajn. Znám to. Můžete se třeba hádat s jedním sourozencem a zároveň máte jednoho pořád jako spojence. Taky můžete přehlasovat rodiče. Máte víc známých. Dostáváte víc dárků. Taky jich teda víc musíte vymýšlet, daleko častěji vás sourozenci štvou a mnohem častěji používají vaše věci nebo vás kritizují, ale je to prostě fajn. Můj muž to nezná, jeho rodiče se rozhodli pro konzervativní počet dva. Ale postihla ho touha plodit. Takže plán byl vždycky tři děti. Často jsem slyšela, že až budu mít jedno/dvě, rozmyslím si to. Nerozmyslela. Ano, možná i přesně proto, že mi pořád někdo opakoval, že si to rozmyslím. A já tak nějak od přírody prostě neposlouchám. Po druhém dítěti skutečně krize přišla. Jenže jsem ji neměla já, ale ploditel. Chtěla jsem totiž po něm, aby byl občas doma. On děti miluje a měl by jich ideálně jedenáct (ke svatbě mi věnoval Klapzubovu jedenáctku), ale že má být doma s rodinou??? Jakože cože? A tak mi v dost napjatém ob...

Stojím v noční košili u žehlicího prkna. Jsou prázdniny. Nikam nespěcháme. Nikoho nečekáme. Děti si hrají s Duplem, já po očku sleduji dokument o Baleárách a pomalu zdolávám horu prádla, která se bez žehličky neobejde, i když většinu věcí opravdu nežehlím. Tak tohle je fakt pohoda. Jen mě to napadne, je po všem. Od Dupla se ozve příšerný jekot. Z Hubertových zaťatých pěstiček čouhají chomáče blondových vlasů a Klárka se úporně snaží ho kousnout do čela. „Panebože, musíte se furt prát?“ Oba účastníci zápasu se nacházejí na vrcholu hysterického záchvatu, kterým se mi snaží dokázat, že jsou v právu. Když je od sebe konečně odtrhnu, Klárka se uraženě odvleče do pokojíčku a Hubert pokračuje ve stavbě komínu. Přemýšlím, jestli bych ty jejich spory neměla řešit nějak sofistikovaněji. Nějak jim to vysvětlit. Jestli bych třeba neměla vznést dotaz do Montessori skupinky na Facebooku. Nebo si koupit ten kurz od Nevýchovy, který slibuje, že doma bude ráj na zemi. Nebo j...

Když jsem se na podzim v jednom jógovém studiu přistihla, jak vykulené recepční vyprávím, že mám dvě malé děti, místo odpovědi „Ne, nestihla bych tu permanentku vychodit.“, docela jsem se zastyděla. Došlo mi, že jsem se stala tím, čím jsem vždycky vlastně pohrdala. Taková ta korpulentní matka, co byla vždycky tlustá, ale nikdy neopomene říct, že jí „ty kila zůstaly po dětech“. Taková ta ženština, co vždycky radši koukala na Ordinaci, ale nikdy si nezapomene povzdechnout, že kvůli dětem nemá čas číst.  Taková ta alibistka, co vždycky chodila pozdě, ale „co mám ty děti, nejsem schopná přijít včas“. Tak to teda ne. Hluboce jsem se nad sebou zamyslela a zakázala si větu „Ale já mám dvě malé děti!“. To je informace potřebná v cestovní kanceláři nebo u prodejce aut, ale recepční ve fitku je myslím úplně putna. Stejně jako lidem v tramvaji, otrávené prodavačce nebo 90 % lidí, kteří nemají s našimi dětmi co dočinění. Nebudu o tom furt mluvit! Zároveň jsem se n...

Cuketový nákyp Někteří manželé se hádají kvůli penězům. Někteří kvůli dětem, příbuzným, nevěře nebo prostě proto. My se hádáme kvůli zahradě. Když jsem tenkrát před lety vyslovila osudnou formulku „Chtěla bych dům se zahradou…“, netušila jsem, jak komplikovaný její obsah vlastně je. Ona totiž není zahrada jako zahrada. Já jsem vyrůstala na zahrádce jako dlaň. Malinký trávníček, záhon jahod, dvakrát rybíz, jedny maliny a „pařáček“ na tři saláty a pár ředkviček. A kolem keře, okrasné stromky, pivoňky, růže a mou matkou tolik nenáviděné bergénie, které si babička dovezla ze Zahrady Čech a ty potvory ne a ne vymrznout. Jako dítě jsem práci na zahradě samozřejmě nesnášela. Neviděla jsem nejmenší rozdíl mezi okrasnou květenou a plevelem a k smrti jsem nenáviděla dolování houževnatých kořenů bršlice a pampelišek. Zvlášť, když vám někdo stojí pořád za zadkem a kritizuje. Když jsem se nastěhovala do osmého patra činžáku na Malvazinkách s malou teráskou, nějak se to ve mně z...

Mám vlastně pěknou řádku aktivit, které jsem vždycky chtěla dělat, ale dokud jsem mohla, tak jsem je nedělala. Třeba víc cestovat, víc pařit, přihlásit se na kurz kreslení, vaření, návrhářství nebo třeba jet do Varů na festival. V něčem mi bránil nedostatek financí, v něčem zase láska k nabyté materiální jistotě, v něčem dobré vychování, v něčem asi slabá játra, ale někde na důvod nemůžu přijít. Proč jsem sakra nikdy nejela do těch Varů? Ovšem letos se to změnilo a já jela. Mělo to háček. Je mi 33, mám dvě děti a manžela a všechny tři tyto skutečnosti jely se mnou. Vyrazila jsem do Varů bez naděje na shlédnutí jediného filmu, osudové setkání s životní láskou ani na malinkou opici z toho šampaňského, co teče ve Varech proudem. No a co. Jede se do Varů!!! Když jsem večer brouzdala po Instagramu (ano, hnusná a nesmyslná aktivita), narazila jsem na fotku jedné dávné známé, jak se ve Varech chystá na večírek. Stála v jednom luxusním hotelu...