Mum and more

Přijdu si jako ve filmu. Nějakém šíleném. Kde si každý večer říkáte, že jste se někam dostali, a ráno jste zase tam, kde včera. Možná jako Na hromnice o den více. Máte pocit, že až uděláte všechno správně, přijde teprve další den. A ono nic. Nebo 50krát a stále poprvé. (Akorát že já teda bohužel nemám nic s pamětí.) A hlavní hrdinka se marně snaží přijít na nějaké řešení. Mám jeden takový plán. Budu chodit do postele v deset a vstávat v šest. Před spaním si chvíli počtu, udělám pár poznámek, vzdělám se, ráno vstanu dřív než děti, zacvičím si, nasnídám se, namaluju se... kdoví, třeba začnu i běhat. I když kafe nepiju, úplně se vidím, jak koukám z kuchyňského okna do polí s hrnkem v ruce a vychutnávám si ten klid. A pak vzbudím děti, na stole už budou mít snídani a v půl osmé v klidu vyrazíme do školky a budeme svěží, vyspalí a spokojení. A ono nic. Hlavní hrdinka se marně snaží. Nebo se možná snaží prostě blbě. Ať dělám co dělám, nejsem schopná našťouchat děti...

Respektive splňovali jsme všechny předpoklady lidí, co by měli mít kopu dětí. Muž se slušnou kariérou před sebou, žena s doktorátem z filozofie (a to nemám ze své hlavy, to docent Vaněk přelétl své posluchačky pohledem a řekl: "Na tuhle školu chodí jen blázni a ty, co se plánují dobře vdát...") - dva vzdělaní lidé otevřené mysli, s širokým rozhledem, vášní pro gastronomii a všeobecné dobro, v relativně dobrém zdravotním stavu. Pak jsme se vzali a pořídili si tři děti. A od té doby marně pátrám, kudy tyhle dvě téměř božské osobnosti vzaly roha z té slibné rodinné ságy... Tenhle den bude průser, to tuším už když v půl jedné ráno ulehám do postele. Dá-li Bůh, vstane Bertík tak v sedm. Šest a půl hodiny spánku. Mínus dvě vstávání. Když budu mít štěstí, šest hodin spánku. Spíš pět a půl. Uf. Vedle mě nesnesitelně chrápe onen muž se slibnou kariérou a otevřenou myslí, který s vášní pro gastronomii sobě vlastní odpoledne uspořádal grilovačku pro jedenáct lidí, v jejím rámci zah...

Z pověrčivosti si nikdy na ty dny nic neplánuju. Do poslední chvíle ani nedoufám. Jen mechanicky připravuju a balím. Žádný plán, ani A, ani B. Teprve když se za nima zabouchnou dveře auta a mávají mi a mně se tak trochu vlastně už stýská, teprve tehdy si dovolím začít plánovat, co budu dělat. Víkend bez dětí!!! Teda skoro, viď Františku. Podivné ticho a klid. Jako by se svět zastavil. Věci zůstávají tam, kde jsou nebo kam je položím. Kočka se spokojeně rozvalí uprostřed obýváku a pes si lehne přímo před dveře, abych o něm opravdu pořád věděla. Mám pocit, že i to podvečerní světlo je nějaké jiné, takové měkké, ospalé, něžné... Že bysme si vlezli do postele a spali? Blázníš??? Víkend bez dětí! To se musí využít. Musím dohnat resty, píšu na WhatsAppu ostatním maminkám z party. A že jich je. Mohla bych konečně dožehlit, srovnat všechny ty šuplíky, co už dávno skoro nejdou zavřít. Ušít ty ubrousky, sukni a vlajku. Napsat článek, co bych měla v týdnu odevzdat, umýt okn...

Je tolik věcí, které bych chtěla dělat! Jenže mám pocit, že moje dny naplňuje jen praní, žehlení, uklízení a vaření. A nic nebere konce a periodicky se opakuje. Nejhorší, naprosto nejhorší je žehlení. Uklidím prkno a v ten okamžik mi před očima vyroste obrovská kupa prádla k žehlení. Ne, nejsem ten maniak, co žehlí i ponožky. Striktně žehlím jen to, co se nedá bez vyžehlení nosit nebo je to fakt hnusné. Takže košile, látkové plíny, utěrky, trenky a sežmolená trika, co jsem zapomněla v sušičce. A přesto zrovna tonu v lavině. Nechápu to. Peru každý týden. Tak osm narvaných praček. Přesto pokaždé vykládám snad dvacatero trenek a sto osmdesát košil. Podle mě máme kouzelnou pračku, co množí prádlo. Jo a nežere ponožky. Taky je množí. Fakt. Dneska jsem vylovila dva naprosto totožné páry neznámého původu. To by vysvětlovalo, proč při každotýdenním praní vyndávám tak patnáctery ponožky na jednoho člena domácnosti. Chtěla bych dělat strašně moc věcí. Jasně, že nebudu chvíli c...

Je pár minut před devátou večerní. Kousek ode mě spokojeně vrní sušička, kolem mě je sice výbuch, ale klid. Všechny tři děti spí, muž zapíjí dřinu kolem porodu a já přemýšlím, jestli ten bílý flek na tričku je těsto od palačinek nebo blinkání. Tak jsem zase v tom kolotoči kojení - přebalování - prdíky - chování - nezvladatelný time management. Ale zatím si to užívám. Měla bych dělat tisíc věcí. Vyprat. Navečeřet se. Uklidit koupelnu po dětech. Vybalit tašky. Jít spát. Ale volím psaní, protože těch zážitků a dojmů je ve mně milión. V pondělí po poledni jsem už pošesté naklusala do poradny. Břicho mě bolelo, ale na porod to opět nebylo. Smutně jsem pozorovala kontrakce na monitoru a smutně jsem si vyslechla, že mám přijít ve čtvrtek. Mlelo se ve mně štěstí, že je všechno v pořádku a že mi doktoři tak strašně věří, že porodím velké dítě kdykoliv si ono vzpomene, ale zároveň mě přepadala únava z těch devíti měsíců, z dotazů, kdy už to bude, z těch otravných kontrakcí, které se ne ...

Tak tohle jsem rozhodně nečekala. Třetí dítě a já poprvé přenáším. Přijdu si vlastně trochu trapně. Už měsíc vyhrožuju porodem, raději si nic nedomlouvám, honím termíny, gruntuju, už tři týdny mám poctivě sbalenou tašku a dva týdny spím na nepromokavé podložce a tři dny po termínu sedím v posteli s notebookem zapřeným o obrovský břich a víc než kdy jindy jsem si jistá, že dneska neporodím. Možná za to tak úplně nemůžu. Obě moje děti se narodily den před termínem a kdyby mi neustále někdo nevyhrožoval, že porodím mnohem mnohem dřív, asi bych teď neměla pocit, že vlastně přenáším přes měsíc. Dokonce mám tušení, že naše dítě vzniklo o dva dny později, než říkal kalendář, a o čtyři dny později, než tvrdil ultrazvuk. V tom případě jsem pořád v pohodě a nepřenáším vůbec. Jenže v mém chorém těhotenském mozku pracují hormony a neustále posouvané zapíjení, kontrolní telefonáty mé maminky, ani tradiční dávka zpráv "Tak už?" mi na klidu moc nedodávají. A pohled na prodřenou n...

Pořád pokračuje stav, kdy si nejsem jistá, jestli už, nebo ještě ne. A pořád mě to nebaví, i když se snažím sama sebe přesvědčit, že to přece nevadí, že příroda ví nejlíp, a tak dále. Za poslední týden jsem toho nakoupila tolik, že se začínám sama sebe děsit. A fascinují mě muži - v dobrém i ve zlém. Takže téma číslo jedna: poslíčky . V pátek jsem si vyrazila naposledy do kina. Ženy v běhu. Kdybych nevěděla, jaký je to vopruz, asi by se mi i chtělo začít běhat. Kdo ví, možná jednou ta doba přijde. Od začátku mi bylo jasné, jak to celé dopadne, ale bylo to fajn, milé pohlazení po duši a zas jeden večer, kdy se o děti postará tatínek a maminka si může užít ničím nerušený rozhovor s kamarádkami, koupit si občerstvení, jaké zrovna chce, a dívat se na film pro normální lidi, aniž by jí někdo skákal po hlavě a dožadoval se Déčka nebo aspoň Elzy. Měla jsem velký plán - zajdeme na sushi, dáme popcorn, trochu té coly. Ovšem veterinářka v naší výpravě uvízla nečekaně v ordinaci a čas na...

Vracíme se z "procházky". Jestli se tomu dá tak říkat, když v půl čtvrté vykopete jedno dítě z postele, ve tři čtvrtě ho s vypětím všech sil oblečené a vyčůrané narvete do auta, ve čtyři vyzvednete druhé dítě, pod pohrůžkou domácího násilí je donutíte 30 minut vymetat kaluže na místní polňačce a jedete zase domů. Stala jsem se vším, čím jsem na rodičích opovrhovala. Neorganizovaná, nervózní, bez auta ztracená a bez televize na sebevraždu. A za měsíc je budu mít tři! Konečně doma. Vykládám děti v ne zrovna ideálním rozpoložení z auta a i vyhlídka na úklid tuny psích exkrementů mi teď přijde vlastně dost lákavá. Vypustím děti domů, utřu jim nesmrtelné nudle a pět minut budu sama na zahradě, jen já, lopata a produkty našeho Huga. Sotva zmizím za roh ozve se první řev. Bertíkovi nejdou odemknout dveře. Volám na Klárku, aby mu pomohla. Ticho. Klárku najdu mučit kočku na pískovišti. Teda ona si myslí, že si hrajou. Kočka si to teda nemyslí, ale bůhví proč drží. Kupodivu Klár...