Tři děti - seš blázen?

Vždycky jsem chtěla mít tři děti. Je to fajn. Znám to. Můžete se třeba hádat s jedním sourozencem a zároveň máte jednoho pořád jako spojence. Taky můžete přehlasovat rodiče. Máte víc známých. Dostáváte víc dárků. Taky jich teda víc musíte vymýšlet, daleko častěji vás sourozenci štvou a mnohem častěji používají vaše věci nebo vás kritizují, ale je to prostě fajn. Můj muž to nezná, jeho rodiče se rozhodli pro konzervativní počet dva. Ale postihla ho touha plodit. Takže plán byl vždycky tři děti.

Často jsem slyšela, že až budu mít jedno/dvě, rozmyslím si to. Nerozmyslela. Ano, možná i přesně proto, že mi pořád někdo opakoval, že si to rozmyslím. A já tak nějak od přírody prostě neposlouchám. Po druhém dítěti skutečně krize přišla. Jenže jsem ji neměla já, ale ploditel. Chtěla jsem totiž po něm, aby byl občas doma. On děti miluje a měl by jich ideálně jedenáct (ke svatbě mi věnoval Klapzubovu jedenáctku), ale že má být doma s rodinou??? Jakože cože? A tak mi v dost napjatém období, kdy už mi kojení a přebalování lezlo na mozek a chtěla jsem taky dělat něco jiného, něco společensky lépe hodnoceného (i když samozřejmě děti jsou budoucnost a mám na to být hrdá, akorát se mi to nepočítá k důchodu a zaměstnavatel /stát/ mi okamžitě sebral i 100 Kč měsíčně na penzijko), sdělil, že třetí dítě zjevně nemůžu zvládnout a že tedy končíme u dvou.

Ráda bych jen podotkla, že hned po příjezdu z porodnice s naším druhorozeným přišel s návrhem rovnou zadělat to třetí, že to máte jako s pecí - když je rozpálená, bude další chleba upečený dřív. Tak takhle nějak bere můj muž mateřství.

Když byl Bertíkovi rok, nějak se smířil s tím, že mě na spokojenou domácí hospodyňku prostě nepředělá, a opět ho posedla touha rozsévače. Naštěstí nastala jakási konstelace planet, která způsobila, že se naše oběžné dráhy nějak neprotínaly, my se příliš nepotkávali, a když už jsme se potkávali, bylo naše soužití velice italské a vášnivé, ovšem rozhodně ne erotické.

A přišel první máj, lásky čas. Já jsem prodala e-shop, vydala s obrovskými porodními bolestmi jeden nový časopis a mého muže v práci nepovýšili. Koupil si kolo a chytré hodinky, začal pravidelně sportovat a zase se smát. A tak nějak se povedlo, že najednou jsme doma nebyli tak úplně čtyři.

"No ty vole," spráskla ruce sousedka, ale hned vzápětí mě objala, zamáčkla slzu v oku a řekla mi, že mám její obdiv.

"Vy jste blázni..." řekl mi s kamennou tváří můj otec, toho času čekající na transplantaci srdce v IKEMu. Člověk by čekal, že ho to nadchne, ovšem nějak jsem zapomněla, že můj tatínek je všechno jen ne rodinný typ a na dětech ho odjakživa bavilo jen to, co je před tím, než vzniknou.

"Já to věděla!" mnula si šťastně ruce moje maminka, která zase tak nějak (přes vysokoškolské a medicínské vzdělání k tomu) nikdy nevěnovala předcházejícím procesům příliš pozornosti, aby záhy zjistila, že jsme na cestě. Jak sama říká: "Mám tři děti a všechny omylem." Ovšem u mě to třikrát "přesně věděla".

"A to jste jako chtěli nebo... omylem?" ptali se mě opatrně všichni ostatní.

A tak jsem si začala zvykat, že na rozdíl od mých předchozích dvou těhotenství, tohle bude dost vtipné.

Tak například lidé, co nevědí, že už dvě děti mám, mi dávají cenné rady do života, jaké to bude, až to dítě budu mít. Jak se nevyspím, jak budu furt kojit a přebalovat, jak bude zlobit, jak nebudu nic stíhat, nikam chodit, jak budu tlustá a zničená. Jak se mi život obrátí naruby. Haha. Dobrosrdečné rádce nechávám v nevědomosti, ty obzvlášť útočné nechám vypovídat, a pak jim to vpálím.

Taky jsem dostala několik rad, jak zhubnout poporodní kila - se dvěma dětmi nikdo moc nezvažuje možnost, že to jsou kila předporodní. Jasná diastáza a nenažranost postavy typu jablko.

Ve společnosti mých dvou dětí jsem si musela zvykat i na nálepku sociálního případu (jak se tyhle sociálové množej, co?) či náboženské fanatičky (tak když ne antikoncepce, tak Bůh radí abstinenci). Ale taky jsem se setkala s "nesmírným obdivem", jak jsem odvážná a silná a "fakt dobrá". No, řekla bych, že odvaha ani síla ke splynutí spermie s vajíčkem zrovna potřeba není, tak jen doufám, že odvážná a silná budu, hlavně až porodím.

A moje vtipná kamarádka Monika jednou zvedla u nás telefon a říká: "Já ti pak zavolám, já jsem u Domči. No ona čeká třetí dítě, tak si ji musím užít, než porodí, pak už sem chodit nebudu." Ale když to položila, ujistila mě, že mě v tom nenechá a že si samozřejmě dělala legraci. Jen bude mít od února hodně práce a ať si to neberu osobně. Ale od ní si to osobně neberu, protože vím, že mě v tom vážně nenechá, i kdyby měla hodně práce čistě náhodou od února.

Před sebou mám osm posledních týdnů. Neohnu se, potřeba spánku by odpovídala spíš kočkovité šelmě než dospělému člověku a moje láska k obyčejným rohlíkům jistě živí pekaře v širokém okolí, ale jinak je mi fajn. Občas mě chytne záchvat paniky, že to v žádném případě nedám, předem se loučím se všemi nemateřskými aktivitami a v deskách s inspirativními články z časopisů tajně střádám kontakty na psychiatry a psychoterapeuty, ale tak nějak celkově se těším.

Vstříc lepším zítřkům a zářivé budoucnosti! Jdu pečovat o předchozí vrhy:)