To nedám!!! Čtyři týdny do "startu"

Vracíme se z "procházky". Jestli se tomu dá tak říkat, když v půl čtvrté vykopete jedno dítě z postele, ve tři čtvrtě ho s vypětím všech sil oblečené a vyčůrané narvete do auta, ve čtyři vyzvednete druhé dítě, pod pohrůžkou domácího násilí je donutíte 30 minut vymetat kaluže na místní polňačce a jedete zase domů. Stala jsem se vším, čím jsem na rodičích opovrhovala. Neorganizovaná, nervózní, bez auta ztracená a bez televize na sebevraždu. A za měsíc je budu mít tři!

Konečně doma. Vykládám děti v ne zrovna ideálním rozpoložení z auta a i vyhlídka na úklid tuny psích exkrementů mi teď přijde vlastně dost lákavá. Vypustím děti domů, utřu jim nesmrtelné nudle a pět minut budu sama na zahradě, jen já, lopata a produkty našeho Huga. Sotva zmizím za roh ozve se první řev. Bertíkovi nejdou odemknout dveře. Volám na Klárku, aby mu pomohla. Ticho. Klárku najdu mučit kočku na pískovišti. Teda ona si myslí, že si hrajou. Kočka si to teda nemyslí, ale bůhví proč drží. Kupodivu Klárka bez keců jde bráchovi otevřít a já zůstávám sama na odhalení skutečnosti, že náš pes žere kachnám granule. Prozradila ho jeho stolice. A já si pořád lámala hlavu, proč máme zahradu plnou min, i když se snažím pravidelně uklízet. A pak nastolte labradorovi dietu!

Už z dálky slyším řvoucího Huberta. Z jeho svahilštiny pochytím zhruba to, že Klárka (která mimochodem stojí v zablácených botách na bílé dlažbě, za kterou bych stavitele baráku nejraději odsoudila k smrti nějakým hodně ošklivým způsobem, téměř v obýváku) dělala něco se světlem a dělala to proto, že ji Hubert přivřel do dveří, když chtěla jít dovnitř, načež mi Hubert naopak svým tajemným jazykem sděluje, že ho taky přiskřípla. Tak to bude veselo, až se tu budou skřípat tři.

Přemýšlím nad tím, jak strašně špatná matka já jsem. Kdybych neprokecala dopoledne s kamarádkou, u které Hubert sežral polovinu celozrnné buchty, šla domů v deset, jak jsem si plánovala, uvařila mu normální oběd a dala ho včas spát, vstával by dřív, stihl by ještě svačinu, do školky bychom došli pěšky a teď bych je přivedla domů lehce unavené v dobré náladě. Mohla bych si s nima projít zahradu, popovídat o kytičkách, v mezičase sebrat hovínka (u čehož bych jim vysvětlila, jak se tvoří z jídla), doma je v poklidu svléknout, nakrájet jim na talíř jablko a třeba vytvořit nějaký pěkný model trávicí soustavy, než se vrhnu na přípravu večeře.

Místo toho mám chuť jim oběma spíš dát na... no já to řeknu - na prdel. Aby byl chvíli klid, aby se chvíli neprali, aby po mně chvíli nelezli, aby mi pořád nepřipomínali, jak strašná jsem matka. Uf, je pět hodin, nasypu jim ty jedovaté sacharidy s jogurtem a banánem, otřu zadek, zapínám Déčko a jdu chvíli psát. Pravda je totiž taková, že místo času na psaní během Hubertova odpoledního spánku, jsem si udělala čas na spaní. Jen dvě věci fakt nemůžu dělat s dětmi - psát a spát. A to spaní je silnější než já!!!

Poslední dobou hodně přemýšlím o tom, co všechno ve výchově svých dětí prostě nezvládám. Mám v hlavě několik černých megapuntíků, které mě straší, trápí a budí ze sna, ale nejsem s to s nimi pohnout.

1) trávíme málo času venku - já, holka z hor, co si vždycky zakládala na tom, že každý den stráví aspoň hodinu venku, a když ne, má z toho deprese, teď podvědomě hledám důvody, proč nejít ven. Proč neabsolvovat to vyčerpávající oblékání protestujících potomků a zpocené sebe ztížené faktem, že se prostě neohnu, abych hned za dveřmi zjistila, že jsem doma nechala rukavice nebo kapesníky, ale dítě č. 2 (a zároveň dítě méně svéprávné) už na plastové motorce frčí z kopce vstříc novým zážitkům v naší ulici.

2) špatně jíme - začala jsem totiž na Instagramu sledovat Margit Slimákovou a začala zároveň psát článek o cukrovce druhého typu - jo, to je ta, ke které se prožerete. Margit jsem si zamilovala, protože tvrdí, že všeho s mírou a že když mi zelenina prostě nechutná, tak to asi není volba pro mě a chce to rafinovanější dietu. Jenže jsem se v komentáři pod jedním jejím sacharidovým příspěvkem dozvěděla, že jsem příšerná matka, protože moje děti jedí Lipánka. Jako samozřejmě určitá část mého já si řekla, že se z jednoho Lipánka za tři čtyři dny svět nesloží, ale hned vzápětí následoval komentář, že děti jisté maminky do dvou let nepotkaly cukr a dnes si i na návštěvě raději vezmou okurku než sušenku. Na okurku hledí moje děti s jasným "bléé" a za trochu cukru by, zdá se, vraždily. Já se snažila, ale sama si prostě někdy dám raději šťávu než vodu, a můj život bez takového toho domácího pečení by ztratil smysl. Já vím, jsou to kecy, zvykla bych si, ale o to větší depresi mám, že jsem tak slabá a huntuju těla svých dětí přívalem sacharidů a nedostatkem zeleniny (blééé).

3) málo čteme - já, vystudovaná bohemistka, vášnivá čtenářka, ale jak často čteme? Tak dvakrát za týden. Proč? Páč ty moji parchanti to stejně neposlouchaj!!! Bertík mi skáče při večerní pohádce po hlavě a Klárka přerušuje poutavý příběh prince Bajaji otázkami typu: "A kolikrát se vyspím, než bude dárky nosit zajíček? Půjdu zítra po o? Z čeho se dělá televize? Můžu si vzít za manžela Ondru?" Takže máme jinou strategii - zhasnout, znehybnit Huberta a co nejrychleji opustit prostor.

Každý den si říkám, že to změním. Že nad sebou vyhraju. A každý den dojídám po dětech zeleninu (blééé), nutím Klárku vysmrkat se do rukavice, protože kapesník jsem zapomněla doma (pokud teda rovnou nejedu autem, kde už mám pro jistotu celou krabici) a s úderem osmé se jen těším, až ty potvůrky usnou a já se budu moct dojímat nad tím, jak jsou sladké, úžasné a krásné, jen ať v noci nevstávaj!!!

Občas mě napadá, jestli zrovna já měla fakt mít tolik dětí. Když si ani neuvědomuju závažnost Lipánka a time management ovládám snad ještě hůř než ty moje děti.

Když já je mám tak ráda!