Mum and more

Pořád pokračuje stav, kdy si nejsem jistá, jestli už, nebo ještě ne. A pořád mě to nebaví, i když se snažím sama sebe přesvědčit, že to přece nevadí, že příroda ví nejlíp, a tak dále. Za poslední týden jsem toho nakoupila tolik, že se začínám sama sebe děsit. A fascinují mě muži - v dobrém i ve zlém. Takže téma číslo jedna: poslíčky . V pátek jsem si vyrazila naposledy do kina. Ženy v běhu. Kdybych nevěděla, jaký je to vopruz, asi by se mi i chtělo začít běhat. Kdo ví, možná jednou ta doba přijde. Od začátku mi bylo jasné, jak to celé dopadne, ale bylo to fajn, milé pohlazení po duši a zas jeden večer, kdy se o děti postará tatínek a maminka si může užít ničím nerušený rozhovor s kamarádkami, koupit si občerstvení, jaké zrovna chce, a dívat se na film pro normální lidi, aniž by jí někdo skákal po hlavě a dožadoval se Déčka nebo aspoň Elzy. Měla jsem velký plán - zajdeme na sushi, dáme popcorn, trochu té coly. Ovšem veterinářka v naší výpravě uvízla nečekaně v ordinaci a čas na

Jak mi je? Pokaždé, když dostanu tuhle otázku, zavaří se mi mozek. Tak nějak nevím. Vlastně mám pocit, že aktuálně nevím vůbec nic. Vezu se na vlně těhotenské demence. Teď jsem asi urazila milión těhotných, ale popsala bych to asi takhle: žiju přítomným okamžikem, nic moc neplánuju, dělám jen to, co je nutné k přežití, a mám problém normálně fungovat. Je mi vlastně hrozně dobře i šíleně zároveň. Moje tělo je prostě těhotné. Pětkrát za noc se budím s vědomím, že je potřeba se otočit na druhý bok, nebo budu mít pod tou tíhou do rána proleženiny. Už jsem vyzkoumala, že to je ten důvod, proč jsem tak strašně unavená, ale že se to celkem spraví, pokud jdu spát třeba v deset. Chvíli si číst a ráno před sedmou vstát s dětmi a jsem celkem svěží. Po obědě, když to jen trochu jde, si lehnout. Dvacet třicet minut. Ne víc. A nekoukat do zrcadla. Tam vždycky čeká stvoření, které má do svěžesti dost daleko. Mohla bych se namalovat. Má to smysl ve dvě odpoledne? No jasně že ano, ale mně se n