Dva týdny do startu - jak mi je?

Jak mi je? Pokaždé, když dostanu tuhle otázku, zavaří se mi mozek. Tak nějak nevím. Vlastně mám pocit, že aktuálně nevím vůbec nic. Vezu se na vlně těhotenské demence. Teď jsem asi urazila milión těhotných, ale popsala bych to asi takhle: žiju přítomným okamžikem, nic moc neplánuju, dělám jen to, co je nutné k přežití, a mám problém normálně fungovat. Je mi vlastně hrozně dobře i šíleně zároveň.

Moje tělo je prostě těhotné. Pětkrát za noc se budím s vědomím, že je potřeba se otočit na druhý bok, nebo budu mít pod tou tíhou do rána proleženiny. Už jsem vyzkoumala, že to je ten důvod, proč jsem tak strašně unavená, ale že se to celkem spraví, pokud jdu spát třeba v deset. Chvíli si číst a ráno před sedmou vstát s dětmi a jsem celkem svěží. Po obědě, když to jen trochu jde, si lehnout. Dvacet třicet minut. Ne víc. A nekoukat do zrcadla. Tam vždycky čeká stvoření, které má do svěžesti dost daleko. Mohla bych se namalovat. Má to smysl ve dvě odpoledne? No jasně že ano, ale mně se nechce.

Když nespím, točí se moje myšlenky hlavně kolem čůrání a jídla. Co chvíli se mi na močovém měchýři rozvalí mimino a já jen zvažuju, jestli běžet nebo je to jen planý poplach. A jídlo? Jako že obžerství? No neblázněte. Spíš hlavolam, po čem mě přestane pálit žáha. Taky jsem teď dopsala článek o cukrovce, takže samozřejmě uvažuju, jaká jsem matka a kolik cukru co obsahuje. Žádná legrace.

Moje duše je taky prostě těhotná. Mám za sebou hnízdící fázi, takže oba pokojíčky jsou hotové, pracovna téměř kompletní, okna umytá, prádlo vyžehlené, taška do porodnice sbalená a textil pro benjamínka vypraný, složený a ve skříni. Ne, nežehlila jsem skoro nic. Třetí dítě už je alespoň v mojí hlavně imunitně natolik vyspělé, že rozdíl mezi vyžehleným a nevyžehleným bodýčkem nepozná. Stejně jako já. O tom jsem mimochodem taky psala. Že místo zbavené bakterií se do několika minut opět plní bakteriemi. Takže pardon, mé dítě.

Taky máme jméno. Je to tajné, i když už to asi hodně lidí ví. Ale radši nic neříkám. Formulář je vyplněný a podepsaný námi oběma a bezpečně dřepí v těhotenské průkazce. Dost se mi ulevilo. Žádný Bedřich, Rudolf, Klement ani Augustýn. A ani Čenda a Radim, do kterých se tolik zamiloval můj osudový muž. Pořád trochu váhám, jestli to není na nás moc usedlé. Ale nechce se mi to už řešit. 

No a dopsala jsem všechny rozepsané články. A za některé mám i pochvalu a nabídku nové práce. Jenže se mi to nějak nechce řešit. Mám spoustu nápadů a dva články tak jako slíbené, pokud je hezky zpracuju. Ale nechce se mi to řešit. Jsem už fakt šíleně těhotná.

A tak se tu vlastně jen tak válím a přemýšlím, co teď. Mám něco dělat nebo odpočívat a nabírat síly? Číst si? Hrát si s dětmi? Stihnout ještě kadeřnici, kosmetiku, manikúru, pedikúru? Nedělám si iluze, že se ani na jedno pěkně dlouho nedostanu. Jenže se mi to nechce řešit.

Taky ani nevím, jestli bych už chtěla porodit nebo si užít to, že se mi nic nechce a už ani po mně nikdo nic nechce a jsme všichni spokojení.

Tak v tom břiše, miláčku, asi ještě chvíli počkej. Nebo ne... Nebo já nevím. Nechce se mi to řešit. Jdu si lehnout....