Týden do startu: materialistické hnízdění

Pořád pokračuje stav, kdy si nejsem jistá, jestli už, nebo ještě ne. A pořád mě to nebaví, i když se snažím sama sebe přesvědčit, že to přece nevadí, že příroda ví nejlíp, a tak dále. Za poslední týden jsem toho nakoupila tolik, že se začínám sama sebe děsit. A fascinují mě muži - v dobrém i ve zlém.

Takže téma číslo jedna: poslíčky. V pátek jsem si vyrazila naposledy do kina. Ženy v běhu. Kdybych nevěděla, jaký je to vopruz, asi by se mi i chtělo začít běhat. Kdo ví, možná jednou ta doba přijde. Od začátku mi bylo jasné, jak to celé dopadne, ale bylo to fajn, milé pohlazení po duši a zas jeden večer, kdy se o děti postará tatínek a maminka si může užít ničím nerušený rozhovor s kamarádkami, koupit si občerstvení, jaké zrovna chce, a dívat se na film pro normální lidi, aniž by jí někdo skákal po hlavě a dožadoval se Déčka nebo aspoň Elzy.

Měla jsem velký plán - zajdeme na sushi, dáme popcorn, trochu té coly. Ovšem veterinářka v naší výpravě uvízla nečekaně v ordinaci a čas na sushi jsme prožily v autě u nich před barákem. Hanka původem z Moravy se nedala zahanbit a přinesla tekutou vzpruhu, ale jako těhotná a řidič ještě k tomu, jsem zůstala nevzpružena. Po příjezdu do kina jsem se vydala vyloupit občerstvení, kde jsem si za krásných 160 Kč koupila dvě müsli tyčinky a neperlivou vodu - po všem ostatním, co nabízí běžné kino, pálí žáha. A mě pálí jako kráva!!!

Když jsem v průběhu filmu spořádala celou svou večeři, přišel nečekaný zlom. Ne na plátně, ale v mém břiše. Jako zkušená matka jsem si diagnostikovala kontrakce a napjatě čekala, jestli se Vladimír Polívka vrátí z Dánska za sympatickou Jenovéfou nebo jestli mi prdne voda. V hlavě mi běžela scéna z Báječných let pod psa a pokoušela jsem se představit si, jak Honzovi vysvětluji, že se naše dítě narodilo na WC v Cinestaru. Než jsem to dovymyslela, Polívka se vrátil, voda nepraskla, a jakmile jsem se dala do pohybu, zmizely i tou dobou opravdu dost intenzivní kontrakce. Aha, poslíčky.

A od té doby tak nějak žijeme pospolu. Vedle super skutečností, že mám močák o kapacitě 10 ml a v noci můžu spát pouze na bocích, přičemž k jejich změně se musím vzbudit, s vypětím všech sil se otočit, aby zdřevěnělá polovina těla neodumřela, je to další krásná aktivita na chvíle, kdy mám "odpočívat a nabírat síly, maminko!!!"

Téma číslo dvě: materialistické hnízdění. Za poslední týden nebo dva, jsem toho nakoupila víc, než za poslední půlrok. Když jsem dokončila pokojíčky a pracovnu, nějak jsem si říkala, že už mám tuhle fázi za sebou. Ale zjevně ne. Uklidňuju se tím, že jsou to samé potřebné věci, které mi fakt usnadní život. Jen krátký výčet toho, co si pamatuju.

1. Koupila jsem si mop s rozstřikovačem. Můj život se zvedl o 100 % už jen jeho přítomností u nás doma. Už žádné hnusné fleky od šťávy, jídla a dalších neidentifikovatelných hmot. No a když už jsem tam byla, koupila jsem konečně i novou "hlavu" starého mopu, kterou mi před rokem a půl urvala paní na úklid. Jen je mi záhadou, že se mi před časem zdálo, že začal opět jakž takž fungovat, a ještě větší záhadou mi je, že náhradní díl vypadá totožně s tím mým rozbitým... No, jsou věci mezi nebem a zemí...

2. Koupila jsem si troje ponožky. Když jsem v poradně posledně řešila problém, zda se při kontrole svléknout raději včetně ponožek a ukázat, že bych nutně potřebovala pedikúru, nebo si ponožky nechat a ukázat, že je mám pěkně prodřené, rozhodla jsem se vyházet archiválie a doplnit stavy. I když to není tak úplně eko bio bambus.

3. Koupila jsem si křivák - no popravdě jsem hledala masku na karneval pro Klárku, nakonec jsem vlezla do second handu, a tam byl. Křivák, co jsem si kdysi vyhlídla a nikdy si ho nekoupila, protože jsem následujících sto let byla těhotná, kojící nebo venku bylo 50 °C. A teď ho mám a je bomba, už jsem ho měla dvakrát, i když ho nezapnu. Tu masku jsem nesehnala. Ale udělala jsem si kvůli ní výlet do Stoklasy a stálo to za to:)

4. Koupila jsem si látky - budu totiž eko bio bambus aspoň v tomhle a přestaneme používat papírové ubrousky. Ušiju látkové a bude to děsně stylový. A mám látku na skládanou maxi sukni. Úplně se vidím, jak v té dlouhé světlé sukni vlaju po místních polňačkách za kočárkem, určitě bez jediného fleku od mých dětí, psa a bahna. Ale nechte mě snít! A ušiju si jednu polodlouhou tylovou. Jednou. Materiál mám, to je základ.

5. Koupila jsem si konečně kompresní podkolenky. Na ty moje metličkové žilky, co jsou podle mého praktika sice hnusné, ale neškodné. Pomůžou mi jedině ty podkolenky, které jsou sice hnusné, ale prý fakt pomůžou. Ok, pod tu maxisukni se to snese. A objednala jsem i tejpy s obrázkama v naději, že Klárce budu tejpovat křivé nožičky a ona si to okamžitě neserve, protože zvířátka budou cool.

6. A nakoupila jsem dětem vesty na jaro, pyžama, která nebudou mít do půlky lýtek, nepromokavé kalhoty na ven, ponožky a další svršky, které zajistí, že nebude tak strašně citelné, že maminka opět nestihla vyprat.

7. Koupila jsem houpačku - hnízdo, protože až bude hezky, můžou se děti houpat i samy a klidně dvě najednou a unese to i mě. 

8. Koupila jsem tonery do tiskárny, protože už dlouho nefungovala. Ale vysvětlete mi, proč nemůže tisknout černobíle, když jí chybí žlutá???

9. No a ráno jsem si koupila mezizubní sprchu a novou chůvičku. Abych měla krásné zdravé zuby a abych mohla dítě bez obav nechat spát v kočárku nebo v autě, nemusela k němu natahovat elektriku, protože nějaký magor vymyslel, že děti zásadně spí vedle elektrických zásuvek, zatímco rodič trajdá (tuším lobby svého muže - matka s malými dětmi sedí doma na zadku, maximálně na zahradě okopává záhonky). A z obojího mám hroznou radost, protože - viz téma číslo tři.

Téma číslo tři: fascinují mě muži. Poté, co mi můj muž vyložil, že ačkoliv máme termín 28.2. a s největší pravděpodobností se miminko narodí někdy pár dní před, zrovna tenhle týden jsou všichni jeho kolegové na horách a rozhodně musí být v práci. A celkově by mi rád navrhl, abych porodila ideálně v noci z 20. na 21. února, aby si 21. mohl odpočinout a 22. to jít zapít, klukům se ten pátek taky výborně hodí, takže šup šup. Načež si ráno sbalil běžky, že než se teda pustím do toho rození, zajede si po práci 150 km na sever prohnat se bílou stopou. "A co když budu rodit?" ptám se zoufale. "Neboj, to stihnu!" mávne na mě od auta, nasouká do něj své třímetrové běžky a zmizí. A tak jdu a koupím si tu mezizubní sprchu a novou chůvičku a vůbec to s ním neproberu a mám super pocit, že jsem mu to nandala.

A pak si teda převedu ze svého účtu zvaného "na blbosti" aspoň ty prachy na mezizubní sprchu a budu doufat, že ty hodinky, co tak strašně chci, fakt dostanu jako porodné, jinak holt budu muset psát jak o život:) Jsem hodná holka. Emancipovaná, co? Jsem na sebe hrdá. No nic. Už jen plínky, dárek kamarádce, zakládací patku ke stroji, ať ty látkové ubrousky nemusím špendlit, a materiál na vizitky, které budou super originální a vždycky jich budu mít jen tolik, kolik potřebuju, a chvíli zas nakupovat nebudu.

Už jen rodit, kojit a tvořit z toho, co jsem nakoupila.

Ámen!