Mum and more

Je pár minut před devátou večerní. Kousek ode mě spokojeně vrní sušička, kolem mě je sice výbuch, ale klid. Všechny tři děti spí, muž zapíjí dřinu kolem porodu a já přemýšlím, jestli ten bílý flek na tričku je těsto od palačinek nebo blinkání. Tak jsem zase v tom kolotoči kojení - přebalování - prdíky - chování - nezvladatelný time management. Ale zatím si to užívám. Měla bych dělat tisíc věcí. Vyprat. Navečeřet se. Uklidit koupelnu po dětech. Vybalit tašky. Jít spát. Ale volím psaní, protože těch zážitků a dojmů je ve mně milión. V pondělí po poledni jsem už pošesté naklusala do poradny. Břicho mě bolelo, ale na porod to opět nebylo. Smutně jsem pozorovala kontrakce na monitoru a smutně jsem si vyslechla, že mám přijít ve čtvrtek. Mlelo se ve mně štěstí, že je všechno v pořádku a že mi doktoři tak strašně věří, že porodím velké dítě kdykoliv si ono vzpomene, ale zároveň mě přepadala únava z těch devíti měsíců, z dotazů, kdy už to bude, z těch otravných kontrakcí, které se ne

Tak tohle jsem rozhodně nečekala. Třetí dítě a já poprvé přenáším. Přijdu si vlastně trochu trapně. Už měsíc vyhrožuju porodem, raději si nic nedomlouvám, honím termíny, gruntuju, už tři týdny mám poctivě sbalenou tašku a dva týdny spím na nepromokavé podložce a tři dny po termínu sedím v posteli s notebookem zapřeným o obrovský břich a víc než kdy jindy jsem si jistá, že dneska neporodím. Možná za to tak úplně nemůžu. Obě moje děti se narodily den před termínem a kdyby mi neustále někdo nevyhrožoval, že porodím mnohem mnohem dřív, asi bych teď neměla pocit, že vlastně přenáším přes měsíc. Dokonce mám tušení, že naše dítě vzniklo o dva dny později, než říkal kalendář, a o čtyři dny později, než tvrdil ultrazvuk. V tom případě jsem pořád v pohodě a nepřenáším vůbec. Jenže v mém chorém těhotenském mozku pracují hormony a neustále posouvané zapíjení, kontrolní telefonáty mé maminky, ani tradiční dávka zpráv "Tak už?" mi na klidu moc nedodávají. A pohled na prodřenou n