40 + 3 a nic

Tak tohle jsem rozhodně nečekala. Třetí dítě a já poprvé přenáším. Přijdu si vlastně trochu trapně. Už měsíc vyhrožuju porodem, raději si nic nedomlouvám, honím termíny, gruntuju, už tři týdny mám poctivě sbalenou tašku a dva týdny spím na nepromokavé podložce a tři dny po termínu sedím v posteli s notebookem zapřeným o obrovský břich a víc než kdy jindy jsem si jistá, že dneska neporodím.

Možná za to tak úplně nemůžu. Obě moje děti se narodily den před termínem a kdyby mi neustále někdo nevyhrožoval, že porodím mnohem mnohem dřív, asi bych teď neměla pocit, že vlastně přenáším přes měsíc. Dokonce mám tušení, že naše dítě vzniklo o dva dny později, než říkal kalendář, a o čtyři dny později, než tvrdil ultrazvuk. V tom případě jsem pořád v pohodě a nepřenáším vůbec. Jenže v mém chorém těhotenském mozku pracují hormony a neustále posouvané zapíjení, kontrolní telefonáty mé maminky, ani tradiční dávka zpráv "Tak už?" mi na klidu moc nedodávají. A pohled na prodřenou nepromokavou podložku, se kterou jsem měla trávit nanejvýš dvě tři noci, mě doslova naplňuje zoufalstvím.

Taky jsem přestala věřit na jakékoliv metody vyvolávání porodu. Zkusila jsem snad všechny babské rady. Litry maliníkového čaje, lněné semínko, svižné procházky, umýt okna, chodit po schodech. Dokonce začínám zvažovat, že zadělám na vánočku, během jejíhož pečení se před dvěma lety narodil Bertík. Kynutým pečivem bez ohledu na druh to nebylo, to už jsem zkusila dvakrát. Jo, vlastně chybí sex. Ten jediný jsem nezkusila, ačkoliv ho zmínila i mladinká doktorka v poradně. Vrhla jsem na ni vyděšený pohled, protože jsem o téhle metodě samozřejmě taky slyšela. Ale vyprávějte někomu, kdo těžko identifikuje vlastní kotníky, už několik měsíců netuší, jak vypadá jeho tělo od pupíku asi po kolena, neustále krká a při sebemenším pohybu hlasitě funí, že má v manželovi rozdmýchat vášeň.

"Tak já si na internetu nastuduju toho Hamiltona. To nebude nic těžkýho," hlásí mi odhodlaně otec mých dětí. "To už rovnou můžeme zkusit sex..." říkám mu opatrně. Odtáhne se ode mě asi o půl metru a vrhne na mě pohled, jako kdybych mu právě navrhla, aby si oblékl kožená tanga a na bradavky si připnul prádelní kolíčky. A ani mě po větě lékařky na ultrazvuku "Hlavička nízko v malé pánvi, už ho máte mezi kostmi, tam to nezměřím..." úplně neláká k jakémukoliv prošťouchnutí, natož sexuálnímu.

Včera jsem provedla vědecký výzkum. Pro rozběhnutí porodu je důležitý oxytocin. Ten se uvolňuje při pohybu, ale i objímáním a mazlením. Pokusila jsem se ulovit své děti. Klárka mi věnovala obrovskou unudlanou pusu a skokem na břicho napjaté k prasknutí a následným loktem pod žebra ukončila sezení. Bertík mi rovnou oznámil "neki mazliky" a utekl. Honza, jenž právě umíral na rýmičku, se zděsil, jakmile jsem se objevila na kraji postele. "Co chceš???" Vzdala jsem to a protože v blízkosti už se nacházeli pouze tchán, tchyně a švagrová, vědecké metody šly do kopru.

Zkusila jsem psychologii - třeba vážně nemůžu porodit, protože dlužím v redakci poslední článek. Do půl jedné ráno přepisuju už třikrát přepsaný text, než ho konečně odešlu editorce s vtipnou poznámkou, že když teda nerodím, tak aspoň píšu. A v noci mě stejně vzbudí jen močák přeplněný asi panákem pramenité vody.

Zkouším i blbou náhodu - velkoryse pouštím muže do Prahy na pracovní ples. Je naprosto jasné, že jakmile vytáhne paty z domu a přestane mě střežit, tak to přijde. Jelikož je v mém břiše až na občasné kopnutí klid, sichruju se ještě návštěvou kina a pro jistotu si nezabalím do porodní tašky kosmetickou taštičku. A mám mastné vlasy. Vyloženě si koleduju. A nic. Prožiju osud francouzské spisovatelky Colette až do smrti po boku lesbické ruské šlechtičny, v klidu si doma umyju vlasy, před spaním se podeptám fotkami holek, co už opouštějí porodnici, zatímco já se do ní nedostala ještě ani s planým poplachem, a nad ránem mě vzbudí poklidné chrápání mého muže. Tak zas nic.

Načínám čtvrtý den v domě manželových rodičů, přemýšlím, na kolik dnů mi ještě vystačí čisté spoďáry a jak moc je pravděpodobné, že porodím místo 28. února klidně až 16. března.

Naše dítě má asi 4100 gramů. Já se nebezpečně blížím 90 kilům. Klárce se přes nesmírné rozmazlování prarodičů a tetičky stýská po kočce. Bertík si na motorce okamžitě odřel ty zbrusu nové boty, co jsem koupila, abych po porodu nemusela kupovat boty, Klárka je pro jistotu odmítá nosit úplně. A můj muž se každou hodinu ptá, jestli už rodím.

A já se pomalu začínám sžívat s představou, že mi ten pupek zůstane navždycky.

Amen.