A je nás pět

Je pár minut před devátou večerní. Kousek ode mě spokojeně vrní sušička, kolem mě je sice výbuch, ale klid. Všechny tři děti spí, muž zapíjí dřinu kolem porodu a já přemýšlím, jestli ten bílý flek na tričku je těsto od palačinek nebo blinkání. Tak jsem zase v tom kolotoči kojení - přebalování - prdíky - chování - nezvladatelný time management. Ale zatím si to užívám.

Měla bych dělat tisíc věcí. Vyprat. Navečeřet se. Uklidit koupelnu po dětech. Vybalit tašky. Jít spát. Ale volím psaní, protože těch zážitků a dojmů je ve mně milión.

V pondělí po poledni jsem už pošesté naklusala do poradny. Břicho mě bolelo, ale na porod to opět nebylo. Smutně jsem pozorovala kontrakce na monitoru a smutně jsem si vyslechla, že mám přijít ve čtvrtek. Mlelo se ve mně štěstí, že je všechno v pořádku a že mi doktoři tak strašně věří, že porodím velké dítě kdykoliv si ono vzpomene, ale zároveň mě přepadala únava z těch devíti měsíců, z dotazů, kdy už to bude, z těch otravných kontrakcí, které se ne a ne rozběhnout, ale potrápit mě, to jo. Lezlo mi na mozek neustálé kalkulování, kdy se hodí, abych porodila, a kdy naopak vůbec, a začínala jsem se příšerně bát, aby byl chlapeček živý. Velké a přenášené děti totiž mají větší pravděpodobnost náhlého úmrtí v děloze. Seděla jsem v ordinaci a chtělo se mi brečet, i když jsem se všemi způsoby snažila si vysvětlit, že to je vlastně super mít pár dní navíc. Nic.

Odpoledne jsem donutila manžela zajet se mnou domů. Sbalila jsem si čisté oblečení a psa a ani si netroufla doufat, že třeba tyhle kontrakce, co mě chytly v autě, už budou mít nějaký výsledek. Hned jak jsem u tchyně vstoupila z auta, bylo po všem. Večer jsem se ale pro jistotu naložila do vany. U Zkázy Dejvického divadla jsem pak poprvé měla pocit, že mi možná praskla voda. Jelikož moje porody jsou obecně celkem rychlé, radši jsem to hned běžela otestovat roztokem s názvem něco jako čáry máry. Nic. Plodovka to nebyla. Jelikož jsem zkušená matka, už jsem věděla, že je to jen hlenová zátka. Nicméně takhle to začalo i s Bertíkem a do půl dne vážně praskla voda. Hurá!

Během noci zesílily kontrakce a já už nedokázala usnout. Jenže žádné "lup" se neozývalo. Uprostřed noci jsem si naprosto racionálně vydedukovala, že mi tentokrát voda praskne těsně před porodem někde na parkovišti a že se chlapeček narodí s trochou štěstí ve výtahu.

"Tak co, už rodíš?" zeptal se mě rozespalý a stále vtipný muž.

"Nevím. Možná."

"Tak pojedeme?"

"A nebude Ti vadit, když to bude planý poplach?"

A tak jsme jeli. Voda nepraskla ani na parkovišti, ani ve výtahu, ani na vyšetřovně. Mladinká doktorka se na mě ale povzbudivě podívala a s ohledem na to. že mě čekal skutečně třetí porod po dvou relativně rychlých, rozhodla, že si mě nechají u sebe, i když na porod to úplně není. Málem jsem ji objala. Tak super, jdeme na to! Pojď, holka, pojď!

Pak se to stalo.

Vůbec nic.

Kontrakce slábly a já cítila, jak strašně se mi chce spát. No to ne!!!

Porodní asistentka mě rozpačitě pozorovala. "No, uvidíme, necháme si vás tu do poledne a kdyžtak vás pak pošlou domů. Ještě radši počkáme, aby vás pak mužskej nerodil někde cestou..."

V šest ráno se vyměnily směny. Můj muž spokojeně chrápal na křesle pro doprovod a já se snažila za každou cenu nespat, aby personál viděl, jak strašně se snažím a chápu vážnost situace. Nově nastoupivší doktorka se na mě vážně podívala. "Máme dvě možnosti. Váš nález je takový nijaký. Můžete porodit ještě dneska, a je to pravděpodobné, ale můžete s tím chodit klidně týden. Samozřejmě je vždycky lepší, když se to rozběhne samo od sebe, ale vy už jste 40+5 a dost by se hodilo, abyste porodila. Takže můžeme to nechat na přírodě a nebo tomu trochu pomůžeme. Uděláme vám klistýr, ten by mohl něco začít, a pak bychom vám píchli vodu. Jestli chcete." No že váháte! A tak se šlo rodit.

Klistýr. Margit Slimáková se nedávno na Instagramu pohoršovala, jak tím porodnice ženy trápí. Já se už podruhé těšila, že mi pomůže. Uvolnit se, nesoustředit se na povolování a utahování rozličných otvorů a udělat co nejvíc místa pro průchod dítěte. První reakcí byla tak silná kontrakce, že jsem se obávala o svou dobrou pověst, ale zvládla jsem dodržet instrukce. Během následující hodiny se objevilo asi pět silnějších kontrakcí, ale na porod to opět nebylo. Takže voda.

A začalo peklo.

V jedenáct dopoledne jsme "miminku vypustili bazén", protože "zalehávání garsonky" mu zjevně nevadilo (porodnický slang, abyste věděli). Dokonce monitor napráskal, že během kontrakcí si klidně spí a nedává se rušit. Vypuštěný bazén ho dost vyvedl z míry, takže během půl hodiny začaly konečně ty vytoužené pořádné kontrakce. Jenže holky nabíraly na síle a čípek, který se měl rozestoupit jako moře před Ježíšem, zatvrzele odmítal uhnout o poslední centimetr nutný k nějakému dalšímu postupu. Pod pohrůžkou, že už to nevydržím, jsem si vynutila injekci svého milovaného Buscopanu, po němž jsem do dvaceti minut porodila Huberta. Manžel asistentce sliboval zázrak do pěti minut, ovšem ani po půl hodině se čípek nehodlal vzdát a zatvrzele dřepěl na posledním centimetru.

"Tak teď si dáte na půl hodinky sprchu, to vám uleví, a pak vymyslíme, co s vámi," řekla mi asistentka a já málem omdlela. Kontrakce byly tak silné, že jsem mezi nimi začala usínat vyčerpáním. Poctivě jsem se snažila je rozdýchat a nebránit se jim, ale docílila jsem jen toho, že mě chytaly křeče do rukou i nohou, motala se mi hlava a začínala jsem se klepat. Je to tu. Umřu!

"Dýchejte radši normálně. Jste překysličená," radí mi klidně asistentka. Jak mám sakra dýchat normálně??? Instrukce byly jasné. Buď rozdýchávat nebo jako pes, ještě taky můžu řvát jako kráva. Ale normálně? U porodu někdo dýchá normálně? No tak ale zkusím to. A pomáhá to. Stejně jako to, že mi Honza rozmasírovává zkřížené prsty na rukou, které sama nedokážu rozplést. Vydávám se do sprchy. Kontrakce jsou krátké, ale intenzivní a rychle za sebou. Sotva stojím.

"To dáš!" koučuje mě z chodby manžel.

Bum! Cítím naprosto zřetelně, jak něco ve mně povolilo a něco sjelo o poznání níž.

"Honzo! Zavolej ji! Já už to nevydržím!"

"Vydrž půl hodiny. Musíš bejt statečná! Šup!"

"Honzo, zavolej ji!"

"Dominiko! Snaž se!"

"Já rodim!"

Vypadám asi dost přesvědčivě, protože Honza vystřelí a dotáhne okamžitě asistentku. Hrnu se k posteli, asistentka jen zběžně nahlédne mezi kolena a dveřmi volá něco jako Už!

"Já už to nevydržim! Tlačim!" slyším se už poměrně hystericky ječet.

"Už můžete!"

I kdybych nemohla, stejně bych to udělala. Je to silnější než já. Přibíhá doktorka a další sestra.

"Ježiši!" vzdychnou a mně je jasný, že je něco blbě. Jde ručičkou napřed! Roztrhla jsem se vejpůl! Rodim mimozemšťana!

Doktorka rychle natahuje ruce k mému lůnu.

"No tak si zatlačte ještě na ramínka... a už je to!" v rukou drží fialový uzlíček a já už podruhé v životě jen z posledních sil zařvu: "Je živej?"

A na břiše mi přistává František. Maličké teplé tělíčko s tmavýma očima a pronikavým řevem a pro mě všechno přestává existovat a cítím jen obrovskou úlevu. Úlevu, že žije, má všechno, co mít má, není mimozemšťan a já taky zjevně držím pohromadě. Cítím to miminko, co jsem poslední tři čtyři měsíce cítila stále uvnitř. Je to neskonalý pocit štěstí a lehkosti a mě už nic víc nezajímá.

Vidím manžela, jak odhodlaně potlačuje slzy dojetí. Personál porodnice, který má upřímnou radost, že je všechno v pořádku. Venku svítí sluníčko a mně začíná další etapa života.

Máma tří dětí...