Jak dlouho trvá pohoda

Stojím v noční košili u žehlicího prkna. Jsou prázdniny. Nikam nespěcháme. Nikoho nečekáme. Děti si hrají s Duplem, já po očku sleduji dokument o Baleárách a pomalu zdolávám horu prádla, která se bez žehličky neobejde, i když většinu věcí opravdu nežehlím. Tak tohle je fakt pohoda. Jen mě to napadne, je po všem.

Od Dupla se ozve příšerný jekot. Z Hubertových zaťatých pěstiček čouhají chomáče blondových vlasů a Klárka se úporně snaží ho kousnout do čela. „Panebože, musíte se furt prát?“ Oba účastníci zápasu se nacházejí na vrcholu hysterického záchvatu, kterým se mi snaží dokázat, že jsou v právu. Když je od sebe konečně odtrhnu, Klárka se uraženě odvleče do pokojíčku a Hubert pokračuje ve stavbě komínu.

Přemýšlím, jestli bych ty jejich spory neměla řešit nějak sofistikovaněji. Nějak jim to vysvětlit. Jestli bych třeba neměla vznést dotaz do Montessori skupinky na Facebooku. Nebo si koupit ten kurz od Nevýchovy, který slibuje, že doma bude ráj na zemi. Nebo jim prostě dát na zadek a stmelit je tím, že budou mít společného nepřítele. Zlou matku.

Vzpomínám si na to, jak strašně jsme se s bráchou jako malí rvali. Nevím, jestli teda nemám nějaké to trauma z dětství, protože moje matka v žádné chytré Montessori skupince nebyla a volila metodu společného nepřítele. Ale před očima mám chvíli, kdy se úpěnlivě snažím kousnout Štěpána do čela a on řve a letí mě domů napráskat. Kupodivu nešlo ani o spor.

Venku leží asi půl metru prašanu. Vedle našeho baráku je ještě obrovská zahrada, možná spíš anglický park bez plotu, jen stromy a keře a skalka. Právě vedle té skalky schované pod peřinou sněhu je kopeček, kde se dá i trochu bobovat. Může mi být tak šest. Bráchovi čtyři. „A já budu mrtvej!“ řve a se smíchem se svalí do sněhu, zavře oči a vyplázne jazyk. Směju se. Kolem projíždí autobus a mě najednou přijde, že všichni ty lidi tam koukaj na bráchu, jak je mrtvej. A za tím autobusem určitě pojedou policajti a zastavěj tady a budou koukat, jak je mrtvej. Mám panický strach z policajtů. Už se ani trochu nesměju a řvu na bráchu, ať se zvedne a už neni mrtvej. Směje se mi a odmítá se zvednout. Kolem vesele jezdí další a další auta a brácha je furt mrtvej, a tak si k němu kleknu a chci ho kousnout. Hlava je asi to nejpitomější místo ke kousnutí, ale já fakt už nevím co. Konečně se zvedne a s brekem utíká zaťukat babičce na okno, že jsem ho kousla. Klečím ve sněhu, a i když vím, že bude zle, spokojeně oddychuji po dobře vykonané práci. Už neni mrtvej a policajti nepřijeli.

Všechny naše rvačky byly stejně logické. Takže vůbec. Jasně. Za dvacet let bychom si o tom asi popovídali. Logicky si vysvětlili, co nás tak nahněvalo. Ale jak moc rozumně uvažuje dítě, co si myslí, že lidi při pohledu na zasněženou louku vidí místo dvou hrajících si dětí, jedno mrtvý, protože leží a má vypláznutý jazyk? Rvali jsme se hodně. Nevím proč. Kvůli hračkám, kvůli lepšímu místu u televize, kvůli blbým kecům, ať na mě nekouká, já to měla první, ona to má pořád. Svorně jsem ho nenáviděla kvůli větám „dyť je malej, tak mu to nech“ a „jseš starší, tak ustup, on nemá rozum“. Pořád mám v živé paměti svoji babičku, která se slzami na krajíčku lamentovala: „Jak se můžou dva sourozenci tak hrozně nenávidět!“. A taky si pamatuju, jak se mě tahle tragikomická věta vůbec nedotýkala. Otráveně jsme se na sebe s bráchou podívali a šli se zašít do pokojíčku. Mezi náma to bylo furt dobrý.

Ono to bylo pořád dokola. Když jsme se rozesmívali na půlnoční, bylo zle. Když jsme si vyměňovali názory, bylo zle. I když mezi tou děsnou srandou a řecko-římským zápasem byla vlastně hodně tenká linie. A to si vlastně nesu zakódované v sobě. Když slyším ty dva, jak se někde v koutku řehtají, připravuju se na zásah. Teď teď se možná zatíná malá pěstička a ostrý mléčný chrup se připravuje na útok.

Možná bych si o tom s nimi měla popovídat, možná by Montessori škola měla super řešení. Možná, že kdybych následovala Nevýchovu, tak by se to nestávalo. Možná, že to k životu prostě patří a vyrostou z nich dva lidi, co chápou, že mezilidské vztahy jsou složité a málokdy logické a že je to fuška.

Možná, že jednou budou za svoje sourozence stejně rádi jako já, která jsem jim měla vždycky ustupovat a chápat, že jsou malí. A jelikož jsem to chápat odmítala, tak jsem občas holt dostala na prdel. A stejně jsem je měla ráda a měla o ně strach a dneska bych jim ochotně přenechala větší půlku banánu, lepší místo u televize nebo si ve vaně klidně sedla na špunt. I když dnešní děti ani netuší, jaká oběť byla sedět na špuntu za mých mladých let.