Doma

Nedávno se mě kamarádka zeptala, jestli mi prostě nechybí Jizerky. Ty kopce a tak. Vím, jak těžce nese život bez hor ona. Já jsem s tím vlastně celkem v pohodě. Ale vždycky se budu považovat za holku z hor. Hory tříbí charakter. I když můj manžel rád vypráví o zaplivané díře v Sudetech, kde jsem ho uhnala jako svou jedinou naději na světlé zítřky, vždycky budu na svůj původ hrdá a s láskou budu hýčkat svoje koncovky -oj a -ej, kritizovat recepty na kyselo, kde není kvásek, sbírat šedivky a růžovky, opovrhovat chlebem typu Šumava a srdce mi radostí poskočí, kdykoliv uvidím vůz se státní poznávací značkou s písmenem „L“.

Ne. Nechybí mi kopce a Jizerky a domov. Jsem doma v Líšnici. Tak jsem se rozhodla a tak jsem to chtěla. Tam mám svou rodinu, tam si hrdě nosím svoji nálepku naplaveniny a obklopená mořem naplavenin si užívám blízkost Prahy, mírné zimy a výhled na Brdy, které pro mě vždycky budou spíš vtipnými kopečky než horami. Narodila jsem se ve městě, kde to holt vždycky bylo do kopce a kde ujet dvacet kilometrů na kole jen tak od baráku byl sportovní výkon, ne výlet na půl hodiny.

Svoji nálepku naplaveniny nosím hrdě, protože ačkoliv z chudých Sudet, pocházím z kraje, kde nevyhrává volby levice opřená o vulgární staříky, „který to zas těm novinářskejm kurvám natřeli“. Jsem z kraje, kde sice málokdo něco má, ale rád se o to podělí, protože ví, že to zítra taky nemusí mít. Z kraje, kde dva centimetry sněhu nedělají sněhovou kalamitu. Z kraje, kde když lidi „jedou na hory“, tak míří do Alp nebo do Tater, ale rozhodně ne hoblovat kilometrovou sjezdovku u nás za barákem. Z kraje, kde když přijde listopad, lidi mají poslušně přezutá auta, nebo je aspoň zavřou do garáží a nemyslí si, že letos to nenapadne.

Ne. Vůbec si nemyslím, že „u nás“ je všechno lepší. Žiju kousek od Prahy a vím, že domů už se nejspíš nikdy nevrátím. Poblíž té tolik pohrdané Prahy můžu pracovat ve svém oboru a brát za to solidní výplatu. Když si chci koupit boty, tak si můžu vybrat mezi desítkami obchodů a nemusím spoléhat na to, že paní v místní obuvi má stejný vkus. A nějak si ani nemyslím, že se ze mě někdo někdy posadí na zadek, protože se hezky oblíknu nebo se budu tvářit světově. Protože tohle vás ta Praha fakt naučí. Že vzít si velkou večerní na myslivecký ples v Horní Dolní je stejně trapný jako jít tam v džínách a košili s krátkým rukávem. Není to ani důkaz vaší výjimečnosti či dobrého vkusu, ani lekce pro ostatní, jak mají žít. Je to prostě jen trapný a všem je to fuk.

Tohohle jsem si vlastně všimla ve Švédsku, které mi můj rodný kraj připomínalo snad vším kromě ekonomiky. Je to národ, který nikdy nic nedostal zadarmo. Nestačí tu zarazit hrábě do země, aby do jara obrazily. Počasí rychle ztrestá jakoukoliv zahálku a úkolem člověka není modlit se k Bohu a slavit jeho štědrost, ale prostě se zvednout a něco udělat. Lidi tu možná nejsou dobrými křesťany a kdybyste jim nezarazili přístup k alkoholu, tak se nejspíš uchlastají, ale dělají, co můžou. Z nějakého osobního přesvědčení, z víry v budoucnost a prosté radosti ze života. A přesně tak je mám ráda. Když žijou, jak umí, na nic si nehrajou a hrdě se hlásí ke svým selským kořenům.

I tam u nás jsou lidé pro „cizince“ asi trochu zvláštní. Možná lehce nepřístupní, možná trochu burani a neznabozi. Možná mají zvláštní, trochu ostrý, humor a možná si nelze nevšimnout, že jim z bot kouká ne sláma, ale chvojí z lesa. Ale to je na nich to nejhezčí. Že vám nemažou med kolem pusy, že se rádi rozdělí, i když není moc o co. Ne jen o to, co zbylo a nepotřebují to. Že se umí smát a nemají problém ten svůj ostrovtip obrátit proti sobě. Že tu všichni mluví tak trochu německy a přitom se Němcům smějou, a že tu všichni tak nějak tajně přecejen trochu obdivují Pražáky, i když jsou to jen „lufťáci“.

Nemáme folklor, patřit k nějaké církvi je tu raritou a s výjimkou hollywoodských trháků se tu filmy promítají s minimálně měsíčním zpožděním, ale člověk tu je nějak blíž životu. Té pravé podstatě na jejímž počátku se narodíte, ve zdraví vyrostete, zachováte svůj rod a zase odejdete. A mezi tím vším možná budete plnit vyšší cíle.

Ano, chybí mi les kousek za barákem. Chybí mi kopce a chybí mi (občas) bílá zima. Ale i když žiju jinde, kus toho severu mám v sobě. Na pořád a ráda. Jsem holka z hor, i když se na ÍPáku zrovna nekompromisně tlačím do odbočovacího pruhu, dobíhám metro, které přece za dvě minuty pojede znova, nebo se rozčiluju, že ve večerce na rohu neberou karty. Pořád je ve mně ta holka, co si v žabkách vyběhne se psem na Terezínku a nemá ponětí, jaké to bylo převýšení. Ta holka ze severu, co neumí jezdit na sjezdovkách a zimní bundu uklízí zásadně až na konci května.

Ta holka, co žrádlo dává „psoj“ a utopence vždycky chce i s „cibulej“.