Asi mám halušky

Když jsem se poprvé odstěhovala do své vlastní domácnosti a vaření přestalo být nárazovým koníčkem, rozkryla jsem několik zásadních gastronomických tajemství. Mimo jiné to, že halušky se mají dělat ze syrových brambor. Pro mě to byly vždycky takové knedlíčky. Kdykoliv jsem si je pak dávala ve veřejných stravovnách, zkoumala jsem, kde tam ty brambory jsou. A když mě jednou tchýně pověřila, abych jí v Makru koupila halušky v prášku, zavětřila jsem příležitost získat kulinárně navrch.

Nedala jsem se odradit smutným faktem, že již od počátku mých gastronomických pokusů úpěnlivě bojuju s jakýmkoliv druhem knedlíků (s výjimkou houskových hrnečkových) a s těmi bramborovými obzvláště. Koneckonců jediné bramborové knedlíky, které mi můj muž kdy pochválil, byly ty, které jsem umíchala z pytlíku. Ten jsem pečlivě zahrabala na dno tříděného odpadu a úzkostlivě dbala na to, aby se živitel do kuchyně dostal až ve chvíli vaření v hrnci. Mohla jsem si své sladké tajemství nechat samozřejmě pro sebe a dál servírovat ty výborné bramborové knedlíky, leč jsem to prostě já. Vedle knedlíků neumím ani lhát, takže jsem se začala pitomě hihňat a nakonec své pytlíkové tajemství vybalila.

Ale haluškám jsem se vzdát nehodlala. Po pokusu s rozvařenou břečkou, která jen díky brynze měla vůbec nějakou chuť (již ocenil možná náš Hugo, který dostal za úkol dorazit zbytky – přece to nevyhodim, brynza z dovozu), jsem si našla recept na halušky bez brambor, které můj muž smetl ze stolu s tím, že to nejsou halušky, když tam nejsou brambory. Při dalším pokusu se mi povedly chlupaté knedlíky, které se mezi lidem netěší zrovna velké oblibě (a že ty moje byly opravdu velké a chlupaté). Pak jsem na čas vyřadila halušky z repertoáru, protože mému muži nechutnaly už ve fázi, kdy jsem je zařadila na pomyslný týdenní jídelníček.

Jenže jednoho dne, po pánském výletě do Tater, se v naší lednici objevil balíček toho zvláštního sýru. „Tak to on by si je asi dal!“ Pečlivě jsem vybrala recept na halušky „přímo od Slováka“ s dostatkem recenzí. Pečlivě jsem postupovala podle receptu a nemajíc speciální síto na halušky, odkrajovala jsem malinké kousky hmoty přímo z prkénka (aby z toho opět nebyly chlupaté knedle), svědomitě vařila vždy pouze část halušek (aby z toho nebyla kejda bez chuti), dodržovala určený čas vařený (aby to nechutnalo příliš bramborově). Brynzu jsem promíchala dle uvedeného poměru s kysanou smetanou, pečlivě opražila slaninu a tedy přesto, že to nebylo součástí receptu, povařila jsem kysané zelí a pak ho na cibulce ještě lehce podusila.

Podle výrazu svého muže jsem pochopila, že něco není v pořádku.

„Ta brynza je něčím šmrnclá. Tu už nekoupím.“

„Je smíchaná se zakysankou. Psali to v receptu.“

„Aha,“ věnoval svému talíři významný pohled a mlčky dojedl. „Tak jako halušky to teda nechutná,“ oznámil mi a odešel.

No ok. Jako ty halušky, co si dáte kdekoliv v restauraci, to fakt nechutná. Ale nebylo to špatný.

Vedle mě se obě děti usilovně rýpou v talíři a snaží se vydolovat kousky slaniny nepotřísněné „tim hnusnym sejrem“.

No nic. Měla jsem na to chuť a klidně si to taky všechno sním. Ukládám zbytek oběda pro vojenský pluk do lednice.

Následujícího dne se vaření zhostí můj muž. Zahrádka plodí o sto šest a mrazák přetéká jehněčím. Vedle dvou zeleninových polévek (které nejedí ani naše děti ani já) vytvoří cosi, co by se dalo považovat za účinný mučicí nástroj – papriky plněné jehněčím masem s kapustou na rýži se strouhanou cuketou. Tenhle chod nedokážu pozřít ani ze soucitu, tak si raději dám jednu z polévek. K večeři si dám halušky a bříško bude spokojené.

Navečer pádím k lednici.

Halušky jsou pryč.

„Před chvílí jsem to dojedl. Já nevěděl, že to budeš jíst!“

„Neříkals, že jsou ty halušky hnusný?“

„Tak přece to nevyhodíme.“

Z lednice se na mě škodolibě smějou papriky s cuketou.

Ble.