Kde soudruzi z NDR udělali chybu

Nemám moc ráda infopodnikatele. Upřímně, udělat si byznys z toho, že radím lidem, jak si udělat byznys, mi moc profesionální nepřijde. Ale nebráním se různým výhodným akcím na jejich kurzy a webinářům zdarma. A tak jsem narazila taky na Hilary Rushford. S ní jsem začala přicházet na to, kde se stala chyba.

Tak nejdřív asi pár slov ke mně... Je mi zatím ještě pořád 32, mám hezké manželství, dvě hezké děti, hezký dům, psa, kočku, vlastně i hezkou kariéru a kdybych si dala práci, mohla bych to tu popsat, jako že zrovna já můžu všem radit, jak si mají založit byznys a nežít blbě. Jenže tenhle blog jsem si založila prostě pro radost, jen tak chci sdílet vtipné i podnětné zážitky a zkušenosti z obyčejného života obyčejné holky.

Hilary Rushford... Já vlastně ani nevím, jak moc tohle stvoření může někomu radit. Její videa a webináře jsou ale hodně "urob si sám" a její nápady praštěné. Ale něco mě přimělo nechat ji mluvit a přemýšlet o tom.

Asi před půl rokem jsem narazila na její rychlokurz. Něco jako změňte svůj život. Měla jsem se zamýšlet sama nad sebou po deset dnů, každý den mě mělo inspirovat několikaminutové video. No tak! Mám dvě malý děti a práce nad hlavu. Zkoukla jsem je za dva dny. Je to přesně ten typ mé aktivity, kdy vím, že se to dalo udělat líp, slibuju si, že si k tomu vážně sednu a všechno si napíšu a zamyslím se nad tím, až se rok s rokem sejde a já na to zapomenu. Ale i tohle letem světem mi ukázalo zajímavou věc. V životě dělám spoustu věcí, které dělat nechci, a zanedbávám kvůli nim to, co dělat chci. Když mi minulý týden blikl v mailu její odkaz na webinář, který jsem nestihla, ale vlivem vyšší síly příliš mnoho diváků zaznamenalo technické problémy, a tak měl on-line záznam, neváhala jsem. A tak mám před sebou jeden docela zajímavý "pracovní sešit". Tentokrát to udělám jinak. Má čtyři části a mám si na to dát dvě hodiny. No tak, mám dvě děti a práce nad hlavu. Rozdělím si to na čtyři dny a tentokrát si to poctivě napíšu. A zamyslím se. Zkuste to se mnou...

Krok 1: Remember who you are

Úkol, který nemám ráda. Nějaké obecné fráze o mně samé. My name is, I'm a, I believe... a strašidelně moc mezer. Mám chuť to přeskočit, protože samozřejmě vím, kdo jsem. Ale tak něco jsem si slíbila. Poctivě se nořím do záplavy bílých míst a namáhám mozkové závity.

Takže, co vlastně jsem. Jako zaměstnání? Povaha? Sen? Nebo tam mám jako napsat "na mateřský"? vynechám to, vrátím se k tomu. V co bych se měla brzy proměnit? Asi ve Fénixe, nevim, jdu dál. Čeho chci mít v životě moc a čeho málo? Nemůžu si pomoct, moc peněz a málo blech. Asociace no. Po prvním přečtení mám vyplněné jméno, že ráda čtu a rozzářím se, když je čas jíst. Tak znova. Zaplňuju svoje oblíbené barvy, knížky, cestovní destinace, u kytek (jsou to RŮŽE!!!) přidávám tři vykřičníky, jako bych se to snažila vyrýt do mozku svého muže, který si z nějakého důvodu pořád myslí, že miluju lilie!!! No nic.

Třetí čtení... cítím, že jdu do hloubky a začínají mi tu vyskakovat věci, které myslím vážně a které si myslím, že jsou vážné... Já toho vlastně moc nechci. Nechci být bohatá, krásná a slavná (teda jako zlobit se nebudu, ale chápete). Já vlastně chci mít víc klidu a pohody. Bílá místa zaplňují slova jako "rovnováha", "pevně vymezená pracovní doba", "mezi přáteli", "s rodinou", "energie" a "psaní".

Zaujala mě otázka, co o mně nevědí ani ti, kdo mě znají dobře... Přemýšlím... Lámu si hlavu... Nevím... Vracím se k tomu snad pětkrát... A? Málo lidí o mně ví, že se vlastně hrozně ráda hýbu! Dokonce to o mně nevědí právě a jen ti nejbližší. A není to divné? Když na sebe všechno vykecám? To je právě to. O tomhle mluvím vlastně hrozně málo. Protože mi to moc nejde. Nemám se čím chlubit, nedělám to proto, že chci něco dokázat. Já se hýbu, protože to mám prostě ráda. Na ten pohyb bych se asi měla víc zaměřit. Stejně mi všichni říkají, ať se naučím vypnout. A při sportu mi to jde. Takže píšu si za uši.

Jaká chci být? Píšu nakonec docela bezmyšlenkovitě. Milovaná a užitečná. Jak chci, aby si mě lidi pamatovali za sto let? Jako novinářku, spisovatelku, překladatelku, optimistku, člověka, co dokázal dodat kuráž. "Cože? Novinářku, spisovatelku, překladatelku? A co proto dělám???" ptám se sama sebe, když to po sobě čtu druhý den... Tak možná jsme u první soudružské chyby. Já jsem vlastně nešťastná, že nejsem novinářka, spisovatelka a překladatelka, ale spisování a překládání se vůbec nevěnuju. Tak aspoň tu novinařinu zas dělám. No a když na to tak koukám - chci trávit život obklopená přáteli a rodinou? No a proč si to teď teda vyčítám, když radši prosedím dopoledne u kamarádky nad čajem, místo abych dělala účetnictví? No ono to asi bude vážně v tom, že můj život je plný věcí, které teď už dělat musím, protože zašly moc daleko, ale stejně vím, že za deset let je ve svém životě nechci. A nějak pak není prostor na to, co bych dělat skutečně chtěla, v čem mám šanci být dobrá.

Krok č. 1 proveden.

Bude to chtít napřít síly směrem, který mě prostě láká... Mám, co dělat. Jdu na to.

Dobrou noc!