Julie a Julia po česku

Boeuf bourghignon

Na film Julie a Julia jsem se strašně těšila. Tehdy bylo vaření mým velkým hobby (byť jsem později zjistila, že hlavně proto, že jsem vlastně moc nevařila, a mé kuchařské umění stálo hlavně na pokrmech „to musím jednou zkusit“) a Meryl Streep miluju dodnes (jo, asi proto, že i s tím obrovským frňákem je považována za charismatickou sexbombu a já… mám taky frňák, no). Filmy i knížky dělím na dobré a špatné hlavně podle toho, kolik mi toho z nich uvízne v hlavě. No a tohle asi moc dobré nebylo, protože z celého filmu si pamatuju jen Meryl Streep, jak se učí krájet cibuli, jakousi blondýnku v druhé hlavní roli, jak usne při přípravě bouef bourghignon a spálí ho, a že tato blondýnka píše své kuchařské ikoně a ona jí neodpovídá. Víc si nepamatuju.

Když jsem pak po letech dostala k Vánocům od mamky kuchařku Julie Child Francouzská kuchyně, udělala na mě rozhodně větší dojem. Bylo to myslím poprvé, kdy vyšla v češtině. Chuť uvařit všechno, co v ní je, jako právě ve filmu Julie a Julia, mě jaksi nepřepadla. Ale plány byly velké. A pořád jsou. Ovšem v reálu jsem uvařila jen ono osudné hovězí po burgunsku a quiche s cibulí a slaninou. A dojmy? No nebudu lhát. Za mě je francouzská kuchyně plná podivných kroků, které podle mě nemají vlastně výrazný význam. Jako třeba postupné zapracovávání studeného másla nakrájeného na kostičky do hrstky prosáté mouky pouze zápěstím. Jak se výsledek liší od toho, kdy do veškeré mouky prostě oběma rukama rozňahňáte máslo, jsem nezjistila. V obou případech řekl můj muž, že to těsto je nějaké suché. Co naopak rozhodně není blbost, je poznámka, že máslo má být dobře vychlazené.

Naučená z receptů na různé dezerty jsem máslo vytáhla z lednice a nechala pěkně změknout. V receptu jsem si samozřejmě přečetla o tuhém másle, ale nebyl čas ptát se, kdo je kdo. Aspoň se s tím bude dobře pracovat. A pak to dám do lednice na trochu dýl a bude to oukej. Vznikla jakási alternativa jíšky, která v lednici prostě jen ztuhla, a výsledek byl mimořádně dusivý. Takže máslo na slané a sladké křehké koláče prostě vždycky dobře vychlazené.

Boeuf bourghignon podle Julie Child mi vychválila kamarádka Gábina. Na první pokus jsem si poctivě nakoupila všechny ingredience a postupovala krok po kroku přesně podle kuchařky. Moje improvizace obvykle nedopadají dobře. Manžel mi tehdy vytkl, že by do toho teda nedal ty nakládané cibulky. Mně na tom chutnaly úplně nejvíc – takové ty malé bílé v kyselém nálevu. Když jsem to konzultovala s kuchařkou, zjistila jsem, že cibulky měly být povařené ve vývaru. A asi čerstvé.  Při dalším pokusu jsem je vynechala. Ale potkala mě jiná katastrofa. Při postupném opékání masa v troubě na 230 °C jsem si vyndala hrnec na linku, vmíchala ke směsi víno, vývar, protlak, česnek a bylinky, zamíchala a holýma rukama se pokusila vrátit hrnec do trouby. Odměnou mi byla popálenina druhého stupně na obou rukou. To tak strašně bolí!!!

Po půl hodině usilovného chlazení se probudila tehdy asi roční Klárka. Naložila jsem ji do kočáru a bez rukavic vyrazila ven do mrazu. S vypětím všech sil jsem odvolala odpolední povinnosti a se slzami na krajíčku vytočila číslo mého muže. Naprosto mě překvapil: „No jo, to se mi taky stalo. To strašně bolí. Tak to chlaď a já skočím do lékárny. A dneska teda neučíš? To je dobře. Bude to časem bolet ještě víc. Nech to v klidu.“

Přišel z práce dokonce dřív. Vybaven speciální mřížkou na spáleniny, obinadlem a hemagelem se pustil do ošetřování, na jehož konci konstatoval, že to vlastně tak zlý není, že on to měl teda horší, a že po jeho odborném lékařském zákroku jsem vlastně v pohodě. A bylo vymalováno.

Dneska jsem si dala pozor. A místo žampionů, které jsem nekoupila, protože můj drahý trval na tom, že lednice není vlastně tak úplně prázdná a nemá význam dojet na nákup, jsem nepřidala nic. Nakládaných cibulek jsem se nevzdala, ale nalila jsem je jen do misky a položila na stůl.

Přišla jen malá komplikace s přílohou. Vařené brambory. Akorát jsme jich měli ve spíži jen pět. To jsem zapomněla. Byly větší, ale i tak jsem pozorovala svého muže, jak číhá na okamžik, kdy naše oxytariánská dcera prohlásí po dvou soustech, že jest syta, případně že potřebuje čůrat / bolí jí bříško / chce jít spinkat nebo se nutně potřebuje vykoupat. Jindy by přišla přednáška, že musí sníst večeři, jinak ji vykoupe tatínek (na to přijde hysterický řev, že chce mámu – nevím, co se v té koupelně děje, ale je fakt, že do deseti minut jsou obě děti důkladně umyté, převlečené, s vyčištěnými zuby, vyfénovanými vlasy a v posteli). Každopádně dnes se živitel spokojil s prostým: „Třikrát do pusy a můžeš jít…“

Takže připisuju brambory na nákupní seznam.