Když muž se ženou vaří

Někdy to tak mám. Nemůžu se rozhodnout, jestli kvůli něčemu někoho miluju nebo nenávidím. Nebo takhle. Jsou chvíle, kdy konkrétně svého muže miluju za to, že umí vařit (a výborně), a jsou chvíle, kdy bych si přála mít doma toho klasického českého neumětela, který horko těžko zvládne čaj.

Dneska ráno jsem se kousla a všechny vodorovné plochy v kuchyni a jídelně zbavila předmětů, které s kuchyní a jídelnou nijak nesouvisí nebo prostě mají své místo jinde. Dopoledne přišla taky paní na úklid, která jednou za dva týdny udělá všechno to, co já si říkám, že příště udělám pořádně. A příště ještě nenastalo. Minule měl na mě manžel intimní dotaz. Jestli mi to není blbý, že mi doma uklízí cizí ženská ve věku mý mámy. Tak to vezmu od konce.

Primárně jsem možnost volit podle věku opravdu neměla. Nebydlím v Praze. Musím brát, co je. Druhý neméně důležitý důvod, proč mi věk mé mámy totálně nevadí, je to, že šance, že mi sličná paní na úklid ve věku mé mámy odloudí manžela, nepřijde tak vysoká. Útlá blondýnka, která chodí v bikinkách venčit sousedovic psy, by mi na klidu nepřidala, byť jsem si svých vlastních kvalit vědoma a opravdu si nemyslím, že můj muž má důvod pokukovat jinde. Jenže holt nejsem ani útlá, ani blondýnka, ani slečna, ani cizí a úplně nejlíp mi je v jednodílných plavkách. No prostě jo. Ale mám fakt pěkný. I když jim Honza říká neoprén. Mně se líbí. Tečka.

Že je paní cizí, mi je naopak docela sympatické. Představa, jak mi barák šůruje tchýně nebo máma, mě moc neláká. A jestli někomu někde vypráví, že máme doma bordel? No tak za to ji platím, abychom ho neměli! A neřekla bych, že by u nás bylo k vidění něco, co nikdo jiný doma nemá. Prach v knihovně? Jak odporné. Špinavé prádlo? No fuj! Drobky na podlaze? Vy zvířata!

A jestli mi to není blbý? No takhle. Chtěla bych být dokonalou manželkou, matkou, hospodyní a zvládat všechno sama. Na druhou stranu z dobře napsaného článku, teplé večeře nebo přečtené knížky mám pocit mnohonásobně lepší. A trvalejší než vypulírovaná podlaha. V neposlední řadě paní odchází z čistého domu a do 15 minut je na podlaze první flek, jedno z mých dítek znečistí WC, kočka si z venkovního výletu donese na tlapce svůj vlastní (teda aspoň doufám) exkrement a z prádelny zrovna vyjela lavina špinavých svršků. Takže nohy nahoru a nalakovat nehty? Houby. Vždy připraven!

Takže ne, není mi to blbý.

Ale zpátky k tomu vaření a mému muži. Mám moderního muže. Ze západní civilizace. Umí vařit. Můžu si odjet na celý víkend a nemusím dokonce ani nakoupit, natož naklohnit na tři dny potravu pro něj a děti. Někdy dokonce můžu být doma a dělat něco jiného a on uvaří. Za to ho miluju a nedovolím Klárce vzít si břídila, co za vrchol mužského kuchařského umu považuje vložení plastové krabičky do mikrovlnky.

Jsou chvíle, kdy je to na zabití. Třeba když vám ve vydrhnuté kuchyni rozporcuje ovci, naloží půl krávy a rozhodne se vytvořit své vlastní klobásky. K tomu, že umí vařit, rozhodně nepatří záruka, že po sobě vždycky uklidí. A tak (jako právě dneska) jen zděšeně pozoruju ty nově uvolněné vodorovné plochy prohýbající se pod různými spotřebiči, kytkami, utěrkami, koši na zeleninu, nádobím. Chce se mi brečet, když vidím krvavé kapky stékající po právě omytých dvířkách odstínu Jasmine. Řvala bych jako saň při pohledu na bílou podlahu plnou různých kousíčků zašlapaného mletého masa, slupek od cibule a kapek vody, ve kterých si můj drahý už pěkně pošmajdal. Nejradši bych ho vyhodila. Ale pak se na mě podívá.

Má v sobě sice už dvě piva, ale září. Je to prostě masožrout. Pan kuchař. Vyhlášený gurmet. Obávaný kritik. Chlap, co hned po příchodu do restaurace, nakrkne obsluhu dotazem, jestli mu fakt ten steak nemůžou ukrojit půlkilový a pro koho ty směšný třístovky asi tak krájej. Takový diskety!

„Ta kuchyň je čerstvě umytá!“

„A já si taky paní našel a za to umytí ji platíme,“ říká mi žoviálně. Je ve svém živlu. Je šťastný.

Přejdu z útoku k obraně: „Tak s čím ti můžu pomoct?“

„No tak jako… Ale klidně už jdi spát. Já to zvládnu!“

Klidně bych šla. Nalakovat si nehty, napsat tomu psychologovi, co potřebuju do článku, číst si… Ale tak statečná nejsem. A tak zůstanu. Krájím, loupu, drtím, myju, uklízím, vyhazuju, melu, myju, uklízím. Snažím se všemožně ochránit své území. Minimalizovat Honzovo válečnické plenění. A on, nic netuše, mi vysvětluje, že jeho recept na salsicciu je skoro stejný jako v Naše maso, ale on si na něj přišel sám. Jak důležité je nejdřív upéct telecí kosti, než se hodí do vývaru. Jak namíchat svou vlastní grilovací směs, když ji zapomenete koupit.  Jak prvotřídní máme jehněčí. Že v Makru mají nové plemeno krav.

Je půl druhé v noci. Spala bych, až bych brečela. Bordel nade mnou zvítězil, ale vlastně to není tak zlé, jak by mohlo. A můj muž výjimečně usíná hned, jakmile ulehne na polštář. Spánek spravedlivých po dobře vykonané práci.

Dobrou noc!