Můj outdoorový kuchyňský přešlap

Stojím před turistickou značkou „Kuchyňka 636 m“ a přemýšlím, že mě kuchyň pronásleduje prostě všude. V nohách mám nějakých pět kilometrů pochodu Pičín – Řitka. Jsem v pohodě, jsem vysmátá, ptám se, proč tohle nedělám častěji. Já tak strašně ráda chodím!

Večer před pochodem si slíbím, že půjdu brzo spát. A ráno si dám pořádnou snídani. Něco s vajíčky. Mám za sebou náročný den, v nohách pěkných pár kilometrů po Praze a na patě se mi nepříjemně připomíná puchýř. Moje botky z měkoučké kůže dostály své přezdívky „koniášky“, i když jsem v nich pouze nasedla do auta, přešla šestkrát mezi autem a domem a raději se přezula. Zrovna ta patní část je jako šutr. To asi nebude dobré.

„Hlavně si vezmi nějaké pohodlné boty!“ radí mi kamarádka. Hmm. Akorát pohodlné mám asi jen jedny. Sice hříšně drahé Geoxky, které mi teď už přijdou jako bačkorky, ale z prvního výletu z nich jsem si přinesla takový puchýř, že na další túru po Julských Alpách jsem musela v žabkách. Jenže můj životní minimalismus velí nemít zbytečné boty. Vyloučím-li své milené žabky, plátěnky, lodičky, sandálky a kozačky, zbývají už jen pohorky a Geoxky. 31 km vážně v pohorkách a vedru jít nechci.

Balím si krosničku („Má odvětraný záda, to využiješ,“ radí mi manžel.), balím dětem zavazadlo na víkend na chalupě („Pojedeme bez maminky, hurá!“ jásají tatínek i Klárka, jen snad ten ani ne dvouletý Bertíček by maminku vzal.), dělám si svačinu, ladím róbu. Do postele jdu před půlnocí a samozřejmě se mi nechce spát. Dočtu nejnovějšího Viewegha a tuším, že jsem Honzu vzbudila. No nic, zhasínám. „Tak aspoň nechrápej!“ zlostně zavrčí můj milovaný muž sotva zavřu oči. Ani nevím, co se mě dotýká víc. Že jako něžná dívčina chrápu nebo že je tak odtažitý? Než to zvládnu domyslet, usnu.

Zvoní budík. Postel vedle mě je prázdná. V pokojíčku už spokojeně žvatlá Hubert. Slyším v obýváku vstát Honzu a vařit mléko. Jdu se připravit. Mám 35 minut do odjezdu. Na snídani s vajíčky nemám chuť. Snad za chvíli. Jdu se obléknout a vyndat Bertíka z postýlky. V ložnici už spokojeně pochrupuje Honza. Tak já asi fakt chrápu. Smutné na prahu třicítky. Než obstarám juniora, zbývá 10 minut do odjezdu. Jdu se namalovat. To prostě musím. Když už chrápu, tak ať mi to sluší. Odvoz má zpoždění, tak stihnu ukrást dětem aspoň trubičky, co návštěva přivezla ke kafi. Miska s müsli i rozdělaný jogurt zůstanou na lince. Aha, takže pořádnou snídani, hodně spánku a nohy bez puchýřů jsem nezvládla.

Teď už stojím u Kuchyňky. Přemýšlím, že tímhle tempem budeme doma kolem čtvrté. Pohrávám si s myšlenkou vylákat někoho na food festival do Dobřichovic. Měla bych taky umýt okna. Kuchyň vygruntovat, když děti nejsou doma. Možná bych mohla zajet na SLOU DAYS zase do Kotvy. Nacházím pár hub, tak bych si mohla udělat smaženici. S těmi vejci z rána. A ne. Udělám kulajdu.

Na osmém kilometru sejdeme z cesty a vystoupáme na Studený vrch na rozhlednu. 1200 metrů navíc. To bude bodů pro EPP.

Na 22. kilometru vidím, že mi volala mamka. Ale je tam SMS.

„Co v Pičíně?“

„Poslala jsem vám pohled.“

„A dobrý?“

„Dobrý. Máme 22 kilometrů a teď obědváme.“

Když vstaneme od tradičního smažáku, cítím, že mě už nebolí kyčle jako někdy v polovině trasy, ale začínám cítit stehna. Ale jinak pohoda.

28. kilometr. Nevidíme žádné směrovky. Sice už naprosto přesně vím, kde jsme, a jak se dostat domů, ale chci jít po té zatracené trase. Střídavě se bojím, že si to nepovoleně zkracujeme, střídavě se modlím, abychom si to neprotahovali. Bolí mě přední strana stehen a ty ťapky dole mám jako v ohni. Moje „boty pohodlné jako bačkůrky“ nejspíš vzpomínají na dovolenou ve Slovinsku a já se cítím jako slon v Popelčině střevíčku.

31. kilometr. Kdybychom vynechali rozhlednu, jsme už v cíli. Bolí mě levý kotník, lýtko a obě stehna. Těším se do cíle. Jsem na sebe hrdá, ale už bych v tom cíli raději byla.

32. kilometr. Sedám si na trávu s táckem s hořčicí a „vynikající klobásou, to si musíte pani dát“. Už jsem asi jedla i lepší. To nedojím. Ufff! Ráda bych vstala a došla k nejbližšímu koši, ale jaksi to nejde. Já se nezvednu!!!

Petra na mě povzbudivě mrkne: „Tak dojdeme domů, ne?“

„Tebe nic nebolí?“

„No ty záda, to je peklo, ale to já mám pořád.“

„Lehni si na zem a protáhni paty co nejdál o sebe,“ instruuje mě lektorka zdravého cvičení Mirka. Má to jeden háček. Nemůžu ohnout nohy. Tak to je peklo.

„Peťo, promiň, já už to domů nedám.“

„To nemá cenu se takhle přetahovat,“ ujišťuje mě Mirčina šedesátiletá maminka, kterou v cíli jen „trochu tlačily boty“.

„Normálně sebou flákni na zem,“ radí mi Mirčin tatínek. No, mám skoro 180 cm, takže jen tak sebou fláknout nehodlám. Nejsem si jistá, že by mě pak ještě někdo postavil. Vystřídáním několika jógových pozic, u nichž je důležité mít napnuté nohy, jsem se dostala na zem. Mirka se pokouší rozmasírovat mi svaly. Je to marné, je to marné, je to marné. Asi se z toho zblázním.

Dobelhám se k dodávce, nasoukám se na zadní sedadlo a chci jen chvíli klidu. Cestou míjíme Petru. Ona snad běží! Moje deprese už vyrostla někam nad mraky. Chůze a nohy byly vždycky moje silná stránka. Mirčin manžel mi nabízí, že mě odnese domů. No tak to ne, to už je moc. Během 15 minut (po čtyřech schůdcích a asi čtyřech metrech cesty) jsem konečně doma. Měla bych nakrmit psa. To nedám. Nakonec se dobelhám do garáže a nasypu mu granule. Na zbytek kašlu.

V předsíni odhazuju boty i batoh. Je skoro sedm a sluníčko se plně opírá do našich oken. Jsou tak špinavá, že nevidím ven. Ale je mi to jedno. V kuchyni se vytvoří hromada mých svršků. A je mi to jedno. Naložím se do vany. Usínám. Co když se tu utopím? Radši vylezu.

32 kilometrů a já jsem skoro mrtvá. To není dobrá vizitka. Bude to chtít trénink. Ale dala jsem to. Usínám polomrtvá strachy. Že se ráno nepostavím. Že to bude ještě horší než dnes. „Po takovýmhle výkonu bývá nejhorší ten třetí den,“ ozve se mi v hlavě diagnóza Mirčina muže. To zrovna jedu do Brna… Tak to jsem asi přeťápla!

Ujít 32 km - check Dát si smažák - check Podpořit bohulibý projekt přes EPP - check Válet se jen tak večer u televize - check Napsat příspěvek na blog - check Umýt okna, dožehlit, poslat Monice texty, uvařit, upéct, vygruntovat - no tak to pardon, to fakt uncheck