Můj zdravější, lepší život

Hořčicová zálivka

Strašně ráda bych žila zdravě. Jedla maso se salátem, významně si pochutnávala na listovém salátu, měla bych jasný poměr mastného, které mi už nedělá dobře, a když by mě přepadla chuť na sladké, vytáhla bych pytlík s nesířenými meruňkami a spokojeně si mlaskala. A moje děti by jedly zeleninové pomazánky, celozrnný chléb, úhledně nakrájenou mrkev, okurku a papriku a ke snídani si dopřávaly misky plné pohankové kaše. Má to jeden háček. Prostě mi to nechutná.

K masu potřebuju přílohu. Neříkám, že hranolky, a neříkám, že nikdy nesním maso jen se zeleninou. Ale prostě brambory nebo pěkná bagetka nebo ty zpropadené těstoviny jsou prostě tak nějak víc. Taky klidně spořádám smažák s hranolkama a tatarkou a není mi po tom vůbec nic, možná tak hanba. A když sladký, tak nejlíp nějaký pěkný doma upečený koláč nebo dort, klidně i s tím máslovým krémem, co všichni tak nesnáší jako relikt komunistické éry. Já to mám prostě ráda. Obejdu se bez sušenek, odolám občas i čokoládě, neláká mě vlašák a rozhodně se o Vánocích nepřejídám bramborového salátu a proklatého smaženého kapra, ale představa, jak si pochutnávám na kuřecím prsu „smaženém“ na trošce vody, ochuceném čerstvými bylinkami, k tomu přikusuju listový salát a jako dezert mě čekají tři sušené švestky, mě rozhodně neláká.

Ze zdravé stravy zvládám jedno jediné pravidlo. No ne, nezvládám, i s tím občas bojuju. Každý den sníst jeden kus ovoce nebo jeden kus zeleniny. A nemyslí se kompot nebo brambory. Ovoce není zrovna problém, to já ráda. Ale zelenina? Věčný boj! A tak hledám v kuchařkách a na internetu tipy na jídla, kde zelenina důmyslně doplňuje pokrmy a člověk nemyslí na to, jak strašně zdravě jí, i když to vlastně nemá chuť a hlad se významně neuspokojuje, spíš tak jako ucpává. Pokaždé přihodím do nákupního košíku i hromadu ovoce a zeleniny, přesně nevím, co udělám, ale hodlám to všechno využít. Každý den doufám, že zrovna dneska moje děti zatouží po zdravém mlsání, a já konečně tu zeleninu a jablka a spol. rozkrájím a naservíruju. A po pár dnech na mě ze zeleninového košíku vyčítavě hledí scvrklá zelenina. A děti s přesností chirurga preparují z jídel milimimetrové kousky zeleniny a zarputile odmítají jíst všechno zelené, včetně zelených gumových medvídků nebo pistáciové zmrzliny.

A tak máme v kuchyně takovou vlastně uměleckou zeleninovou instalaci. Možná bych ji mohla nasvítit nebo z ní sestavovat portréty příchozích hostů. Je to vlastně něco jako pórek ve filmovém světě. Pórek čouhající z papírové tašky nebo síťovky značí snaživou hospodyňku vracející se z nákupu. Zdravého. Bez ohledu na to, co bude vařit. Bez ohledu na to, že pórek si z obchodu vážně neodnáší každý zákazník. Já mám svůj zeleninový monument, který říká, že v téhle kuchyni vládne žena, která něco ví o zdravém životě. Má jasnou představu o budoucnosti. O správné výchově dětí. O mezilidských vztazích. O světovém míru. Je to vlastně taková nadžena.

A jednou týdně tajně, aby mě nechytil živitel při činu, večer odnáším zestárlou a někdy už téměř chodící zeleninu na kompost a utěšuju se tím, že nekončí v popelnici. Tak příště už ji vážně zpracuju. A budu žít lepším životem!

Hořčicová zálivka na zeleninový salát

Není asi zrovna zdravá, ale je chutná a příjemně osvěží každý jinak celkem nudný salát. Jeden z receptů mojí babičky, který ráda vytahuju, když nevím kudy kam.

Do skleničky třeba od dětské přesnídávky nalijte asi dva centimetry slunečnicového oleje, stejné množství studené vody, přihoďte vrchovatou čajovou lžičku moučkového cukru a stejně tolik obyčejné plnotučné hořčice. Skleničku zavřete, pořádně protřepte a nalijte na salát. Hotovo.