Pozitivní zeleninová energie

Kuskus s cuketou, paprikou a halloumi

Myslím, že pro střevní chřipku je typické hlavně to, že jeden den si je člověk jistý, že každým okamžikem zemře, a druhý den se vzbudí jako rybka. Prázdný žaludek, který včera pozřel jen kousek housky… a pár plátků schwarzwaldské šunky no… volal po něčem lepším.

Ačkoliv už léta pohrdám kuskusem pro jeho nijakou chuť a, pokud mi chcete zkazit den, vyhrožujte mi zeleninou, dostala jsem chuť na zeleninový kuskus. Jakmile jsme dorazili z batolecího cvičení, které mě zmůže vždycky nějak víc než všechna batolata dohromady (občas přemýšlím, proč tam vlastně chodíme, když Hubert většinu lekce řve a já pak hodinu usilovně přemýšlím o příšerných matkách či naivních prvorodičkách – první kategorie mě upřímně štve, protože kvůli svému zakopnuvšímu potomkovi, klidně odhodí do příkopu dvě až tři cizí děti, dyť nejsou jejich, tak co; prvorodičky jsou vlastně roztomile vtipné – pořád ještě věří, že zrovna jejich dítě je geniální, že všechno činí lépe/dříve/promyšleněji, případně něco nečiní z hlubokých filozofických důvodů, které jeho dvouletá duše naprosto chápe, zatímco ovládání svěračů je pro jeho osobnost příliš svazující – a nechávají se ukolébat pohledem na děti druhorozené, na jejichž genialitu už rodiče prostě nemají čas ani energii, tito tvorečkové neumí moc básniček, choreografií ani montessori aktivit, ale kdo je už doma má, moc dobře ví, že právě proto, že jim nikdo nestojí neustále nadšeně za zadkem, a stejně žijou a jsou šťastní, nejsou děti prvorodiček geniální, ale prostě roztomilé jako miliarda dalších dětí na téhle planetě).

No ale zpátky ke kuskusu. Blíží se oběd, sáhnu do spíže pro skleničku s obědem a jakási moje lepší část se ozve. „No tak včera jsi nevařila, bylo ti blbě, ale co se dneska hecnout? Nějakou zdravou rychlovku?“ Z košíku zeleniny na mě vyčítavě mrkne scvrklá paprika. Podívám se na Huberta motajícího se mi pod nohama a mám jasno. Dáme si zeleninový kuskus. To bude něco pro tebe, miláčku. Maminka to udělá fakt dobrý.

Uvařím kuskus přesně podle návodu. Žádná improvizace, i když to znamená vyndat váhu a odměrku. Poměr se mi nezdá, ale žádná improvizace dneska. Výsledek je super. Skočím na zahradu pro první cukety, omyju stařičkou papriku, ze spíže vydoluju jednu pěknou šalotku. Všechno si pěkně nadrobno nakrájím a postupně hodím na rozpálený olivový olej. Zasypu oregánem a trochou grilovacího koření, přihodím černé olivy, z lednice na mě vyskočí sýr halloumi, co jsem sehnala v akci v Lidlu už asi před měsícem, pěkně to promíchám, přidám kuskus a ještě trochu olivového oleje. No tak jednu blbost vidím hned – sýr halloumi je populární proto, že při tepelné úpravě neteče ani se nerozpadá a netáhne. Když ho nakrájíte na malinké kousky a hodíte do kuskusu, tak je vlastně celkem šumák, jestli drží tvar. Takže balkán nebo feta by asi odvedly lepší práci. No ale výsledek je fakt dobrý! Jde se servírovat.

Je mi jasné, že Bertík olivu nepozře, takže opět všechny vyšťourávám a hledám vhodná sousta, kde není moc zeleniny a žádné olivy. První sousto je jen kuskus. Vypadá to, že mu chutná. Druhé už obsahuje cuketu a halloumi. Letí pod stůl. Stejně jako třetí. Je to marné, je to marné, je to marné.

Hubert šupajdí do postele bez oběda (ne, není to kruté, na poslední předprázdninové cvičící lekci sežral půl pytlíku jakýchsi dětských sušenek, a s jeho 13 kg v roce a půl opravdu nemám obavy, že by zemřel hlady) a já si vychutnám oběd. Je to fakt dobrý. Proč to ty děti prostě nežerou???

Zbylo mi i k večeři.

I na další oběd.

Pak už to naštěstí došlo.

Bylo to dobré, ale bylo toho dost.