Mum and more

Když jsem se na podzim v jednom jógovém studiu přistihla, jak vykulené recepční vyprávím, že mám dvě malé děti, místo odpovědi „Ne, nestihla bych tu permanentku vychodit.“, docela jsem se zastyděla. Došlo mi, že jsem se stala tím, čím jsem vždycky vlastně pohrdala. Taková ta korpulentní matka, co byla vždycky tlustá, ale nikdy neopomene říct, že jí „ty kila zůstaly po dětech“. Taková ta ženština, co vždycky radši koukala na Ordinaci, ale nikdy si nezapomene povzdechnout, že kvůli dětem nemá čas číst.  Taková ta alibistka, co vždycky chodila pozdě, ale „co mám ty děti, nejsem schopná přijít včas“. Tak to teda ne. Hluboce jsem se nad sebou zamyslela a zakázala si větu „Ale já mám dvě malé děti!“. To je informace potřebná v cestovní kanceláři nebo u prodejce aut, ale recepční ve fitku je myslím úplně putna. Stejně jako lidem v tramvaji, otrávené prodavačce nebo 90 % lidí, kteří nemají s našimi dětmi co dočinění. Nebudu o tom furt mluvit! Zároveň jsem se na té samé lekci jógy při

Cuketový nákyp Někteří manželé se hádají kvůli penězům. Někteří kvůli dětem, příbuzným, nevěře nebo prostě proto. My se hádáme kvůli zahradě. Když jsem tenkrát před lety vyslovila osudnou formulku „Chtěla bych dům se zahradou…“, netušila jsem, jak komplikovaný její obsah vlastně je. Ona totiž není zahrada jako zahrada. Já jsem vyrůstala na zahrádce jako dlaň. Malinký trávníček, záhon jahod, dvakrát rybíz, jedny maliny a „pařáček“ na tři saláty a pár ředkviček. A kolem keře, okrasné stromky, pivoňky, růže a mou matkou tolik nenáviděné bergénie, které si babička dovezla ze Zahrady Čech a ty potvory ne a ne vymrznout. Jako dítě jsem práci na zahradě samozřejmě nesnášela. Neviděla jsem nejmenší rozdíl mezi okrasnou květenou a plevelem a k smrti jsem nenáviděla dolování houževnatých kořenů bršlice a pampelišek. Zvlášť, když vám někdo stojí pořád za zadkem a kritizuje. Když jsem se nastěhovala do osmého patra činžáku na Malvazinkách s malou teráskou, nějak se to ve mně zlomilo a

Mám vlastně pěknou řádku aktivit, které jsem vždycky chtěla dělat, ale dokud jsem mohla, tak jsem je nedělala. Třeba víc cestovat, víc pařit, přihlásit se na kurz kreslení, vaření, návrhářství nebo třeba jet do Varů na festival. V něčem mi bránil nedostatek financí, v něčem zase láska k nabyté materiální jistotě, v něčem dobré vychování, v něčem asi slabá játra, ale někde na důvod nemůžu přijít. Proč jsem sakra nikdy nejela do těch Varů? Ovšem letos se to změnilo a já jela. Mělo to háček. Je mi 33, mám dvě děti a manžela a všechny tři tyto skutečnosti jely se mnou. Vyrazila jsem do Varů bez naděje na shlédnutí jediného filmu, osudové setkání s životní láskou ani na malinkou opici z toho šampaňského, co teče ve Varech proudem. No a co. Jede se do Varů!!! Když jsem večer brouzdala po Instagramu (ano, hnusná a nesmyslná aktivita), narazila jsem na fotku jedné dávné známé, jak se ve Varech chystá na večírek. Stála v jednom luxusním hotelu na chodbě, ze stylových bílých ko

Ořechovka Dneska trochu nostalgicky. Na kuchyňské lince mi uvízl lavor s nezralými ořechy. Tchán ostříhal starý ořešák, aby hosté na zahradní oslavě nebrouzdali hlavami ve větvoví, a mně bylo těch zelených skoroořechů prostě líto. Připomněly mi mamčin domácí likér, který týdny louhovala za oknem na verandu: na plátky nakrájené ořechy (24 ks) zalila vodkou (1,5 l), přihodila pár hřebíčků a kus skořice a nechala louhovat pěkně na slunci, dokud tekutina nedostala barvu téru (asi šest týdnů; potom se ořechy scedí, ke kapalině se přilije 500 g cukru svařeného v 500 ml vody, a nechá se odležet alespoň týden). Měla na to takovou obrovskou skleněnou karafu s víkem, a i když jsem tenkrát vůbec nechápala, jak můžou lidi zprasit ořechy alkoholem, bavilo mě dívat se na paprsky letního slunce lámající se o naplátkované ořechy. O pár  let  později  jsem kouzlo ořechovky objevila. A tak tu stojím a krájím v gumových rukavicích ořechy na plátky. Jo, na čtvrtky by to stačilo a šlo by