Můj první karlovarský filmový festival (a hned ve velkém stylu)

Mám vlastně pěknou řádku aktivit, které jsem vždycky chtěla dělat, ale dokud jsem mohla, tak jsem je nedělala. Třeba víc cestovat, víc pařit, přihlásit se na kurz kreslení, vaření, návrhářství nebo třeba jet do Varů na festival. V něčem mi bránil nedostatek financí, v něčem zase láska k nabyté materiální jistotě, v něčem dobré vychování, v něčem asi slabá játra, ale někde na důvod nemůžu přijít. Proč jsem sakra nikdy nejela do těch Varů? Ovšem letos se to změnilo a já jela.

Mělo to háček. Je mi 33, mám dvě děti a manžela a všechny tři tyto skutečnosti jely se mnou. Vyrazila jsem do Varů bez naděje na shlédnutí jediného filmu, osudové setkání s životní láskou ani na malinkou opici z toho šampaňského, co teče ve Varech proudem.

No a co.

Jede se do Varů!!!

Když jsem večer brouzdala po Instagramu (ano, hnusná a nesmyslná aktivita), narazila jsem na fotku jedné dávné známé, jak se ve Varech chystá na večírek. Stála v jednom luxusním hotelu na chodbě, ze stylových bílých koktejlek v podobě oversized pánského saka jí koukaly štíhlé bezchybné nohy, jehlové podpatky, luxusní psaníčko, načesaná blond kštice a dokonalý večerní make-up. Když jsem ji kdysi vídala, nikdy by mě nenapadlo, že z ní může být fakt pěkná baba. Měla přezdívku sršáň. Přeberte si to, jak chcete. A když sáhnu ještě dál do paměti, v osmé třídě na základce vypadala vlastně jako chlap. Potvora. Jak se jí tohle povedlo?

Nahlodaná světem sociálních sítí jsem pohlédla do zrcadla, vrátila načatou čokoládu do špajzu a aspoň jsem si teda nalakovala nehty na nohou. Ze skříně jsem vytáhla splývavou černou dlouhou sukni, kterou jsem se sousedkou vyměnila za oběd z mníšecké Lískovky, černé něco jako hedvábné tílko s krajkou a džínovou bundičku, dokonce jsem si přivstala a namalovala se. Kdybych tam náhodou někoho známého potkala, tak ať jsem aspoň trochu stylová. I když trochu za zenitem, vdaná a se dvěma dětmi.

Můj muž v na míru šitém obleku nastavil do navigace ambiciózní cíl: Grandhotel Pupp.

„Ty tam máš nějaké parkování?“ ptám se naivně.

„Ne, ale s tím si poradíš,“ mrkne na mě.

Blížíme se do Varů. Honza mi povídá o hierarchii svých šéfů. O polském premiérovi, o „premiéře“ Rainmana, kam by měl jít. Ukazuje mi dole v údolí nádhernou dominantu hotelu Imperial. Sjíždíme serpentinami dolů do města. 

Když tu najednou se vzadu ozve:

„Bléééé… bléééé… bueee!“

„Mami, Bertíček se poblil! Blééééééééééé… blééé… bueee…“

„Ježiš, nepoblili mi sako?“

Vrhám se dozadu pro to na míru šité sako a jen přemýšlím, co na to asi řekne pan premiér. Kupodivu je sako bez újmy. Ale tím to končí.

„Mami, já mam poblitý vlasy!!!“ ječí zezadu Klárka za doprovodu mohutného křiku Huberta, který mi bezmocně ukazuje, že má něco na rukách.

¨

A tak stavíme na nejbližší pěší zóně a můj velký byznysmen šupajdí na meeting v Puppu pěkně pěšky. Zůstávám sama. S vlající černou sukní, hedvábným tílkem s krajkou, ve stylové džísce, pěkně namalovaná, v totálně poblitém autě se dvěma totálně poblitými dětmi a jedním balíčkem vlhčených ubrousků.

Tak na tenhle grandiózní vstup na červený koberec vážně nikdy nezapomenu!

Foto: Film Servis Festival Karlovy Vary