Bezdětný dětnému nevěří

Když jsem se na podzim v jednom jógovém studiu přistihla, jak vykulené recepční vyprávím, že mám dvě malé děti, místo odpovědi „Ne, nestihla bych tu permanentku vychodit.“, docela jsem se zastyděla. Došlo mi, že jsem se stala tím, čím jsem vždycky vlastně pohrdala. Taková ta korpulentní matka, co byla vždycky tlustá, ale nikdy neopomene říct, že jí „ty kila zůstaly po dětech“. Taková ta ženština, co vždycky radši koukala na Ordinaci, ale nikdy si nezapomene povzdechnout, že kvůli dětem nemá čas číst.  Taková ta alibistka, co vždycky chodila pozdě, ale „co mám ty děti, nejsem schopná přijít včas“. Tak to teda ne.

Hluboce jsem se nad sebou zamyslela a zakázala si větu „Ale já mám dvě malé děti!“. To je informace potřebná v cestovní kanceláři nebo u prodejce aut, ale recepční ve fitku je myslím úplně putna. Stejně jako lidem v tramvaji, otrávené prodavačce nebo 90 % lidí, kteří nemají s našimi dětmi co dočinění. Nebudu o tom furt mluvit!

Zároveň jsem se na té samé lekci jógy přistihla, jak se směju asi pětadvacetileté slečně, která fakt neví, co dřív. To máš práce, zacvičit si, na rande. Je z toho úplně vyšťavená. Přemýšlím, jestli na slečnu taky doma čeká žehlení, rozpatlaný rohlík na sedačce a nevyrovnaná myčka, a prostě to jen tak neřeší a radši jde za trochou té romantiky, nebo jestli jsem taky tenkrát měla pocit, že nevím, co dřív, i když jsem tři čtvrtiny věcí dělat vůbec nemusela. Ale tak fuj. Člověk k tomu musí dospět. Sama nesnáším větu naší tety: „Copak jsem blbá nebo mladá?“. Dala jsem se do přemýšlení, co bych se naopak měla od téhle mladinké bezdětné slečny naučit.

Ten víkend jsem byla sama doma. Koupila jsem si sushi, otevřela si láhev demíčka (nebyl tu nikdo, kdo by mě poučil o pokleslosti sladkých vín) a koukala na cokoliv, co mě v televizi zaujalo (i když to byla blbost a nebylo to kreslený). Druhý den jsem jela na výstavu, na nákupy, do Ikey, pak jsem si světácky dala caesar salát v naší vyhlášené restauraci, seděla na baru a četla časopis a čekala na saunu. Bylo to fajn vymanit se stereotypu uklízející matky, která jakmile se na chvíli zbaví těch dětí, kvůli kterým nic nestíhá, je tlustá a nevyspalá, vrhne se na úklid. Prostě chvíli zas být ta stará bezdětná holka, co se starala jen o sebe a měla toho plné ruce. Když se mi v neděli děti vrátily, měla jsem je snad radši než před tím. Prostě jsem si odpočinula.

Jenže tohle se vám povede tak jednou dvakrát do roka. Takže co dalšího mě můžou bezdětní naučit? Vyhrabala jsem článek „Už vím, jak to dokáže“ – jakási americká novinářka, matka čtyř dětí, zpovídala jiné vícečetné matky-podnikatelky a zkoumala jejich time management. Bylo to mimořádně zajímavé téma. Kdyby ho nezpracovávala bezdětná novinářka dotazující se svých kamarádek, z nichž ta s největší rodinou měla jediná děti dvě. Bylo to vlastně nechtěně vtipné. Ženy radily, jak si plánovat pracovní den (plánovat? Ha ha), připravovat si oblečení (asi jim ho nikdo nezapatlá hned u snídaně), zatínat zuby (kdyby věděli, jak mě už bolí čelisti), odpočívat (cože?) a tak. Bylo to prostě celkem k ničemu. Protože když nemáte děti, tak prostě nemáte děti a těžko si dokážete představit, co všechno máte vyřešit. Že si v práci nebudete psát maily s kámoškou nebo dobrovolně brát přesčasy za kolegyni vás tak nějak ani nenapadne. Nicméně problematika, jak toho zvládat víc, mě zaujala hodně.

Když jsem jednou probíhala kolem televize, běžela zrovna Sama doma a jakási koučka radila, jak si zorganizovat čas a být efektivní. Nestihla jsem celý vstup. Ale radila, abyste vždy dokončili to, co vezmete do ruky. Že největším žroutem času je neustálé přenášení, přecházení, hledání a opětovné začínání. Dávalo mi to smysl. Do chvíle, než se jedno dítě vzbudilo a druhé přišlo ze školky.

„Čůrat, čůrat!“ ječí Klárka ve dveřích, zrovna když držím v ruce bundy, co bych ráda pověsila na věšák. Sotva usadím jedno dítě na mísu, slyším, jak se to druhé ponořilo do mísy s kočičími granulemi. „Huberte!“ běžím k němu a rychle z něj strhávám zbytek venkovního oděvu, aby se ve vytopeném obýváku neuvařil. „Už jsem vykakaná!“ hlásí mi Klárka a štráduje si to ke gauči. „Kláro, stůj!“ honím ji s toaletním papírem. Pak se začnou domáhat jídla. A pití. Prát se o hračky. Je čas uvařit večeři. Opět čas čůrat a kakat. Lítám po domě doslova jako hadr na holi. Chtěla bych paní vidět, jak v mé situaci aplikuje pravidlo „jednou do ruky“.

A tak si to pustím znovu.

„No já sice nemám děti, ale svým klientům radím dodržovat pravidlo ‚jednou do ruky‘,“ říká koučka.

Jo aha, to bude ten problém.

A tak při svém dalším pátrání mám jedno striktní kritérium. Daný chytrolín musí mít děti. Minimálně dvě.

Jednu radu jsem našla. Když potřebujete něco udělat, tak to prostě udělejte hned potom, co jste obstaraly děti. V tu chvíli nebudou nic nutně potřebovat (bonbóny, pastelky a podobně důležité věci můžou počkat) a i pro ně bude přínosné, když se naučí, že teď maminka dělá něco jiného.

I já teď sedím v naší kuchyni, kolem mě běhají děti v pyžamu. Hubert si skřípne prst do myčky. Klárku nachytám, jak cucá magnetickou udici na lov dřevěných ryb. Hned vedle počítače mám misku od müsli a rozpatlanou čokoládovou sušenku. Ale mám napsaný příspěvek na blog a nákup potravin on-line. Relativně v klidu a rychle. Jo, to se pozná rada zkušené matky. Takové, co chápe, že když jdete zrovna slepit keramickou misku, musíte zrovna dělat pití, odstranit z dosahu dětí různá lejstra a předměty, které nechcete, aby zničily. A tak prostě máte kuchyň plnou věcí, které byste sice rádi vyřešili hned, když je máte poprvé v ruce, ale bohužel. Jednou zas přijde čas, kdy si řeknete „Slepím to!“ a fakt to slepíte.

Prostě matky matkám!