Milk and toast and honey, ain’t it funny?

Ořechovka

Dneska trochu nostalgicky. Na kuchyňské lince mi uvízl lavor s nezralými ořechy. Tchán ostříhal starý ořešák, aby hosté na zahradní oslavě nebrouzdali hlavami ve větvoví, a mně bylo těch zelených skoroořechů prostě líto.

Připomněly mi mamčin domácí likér, který týdny louhovala za oknem na verandu: na plátky nakrájené ořechy (24 ks) zalila vodkou (1,5 l), přihodila pár hřebíčků a kus skořice a nechala louhovat pěkně na slunci, dokud tekutina nedostala barvu téru (asi šest týdnů; potom se ořechy scedí, ke kapalině se přilije 500 g cukru svařeného v 500 ml vody, a nechá se odležet alespoň týden). Měla na to takovou obrovskou skleněnou karafu s víkem, a i když jsem tenkrát vůbec nechápala, jak můžou lidi zprasit ořechy alkoholem, bavilo mě dívat se na paprsky letního slunce lámající se o naplátkované ořechy. O pár let později  jsem kouzlo ořechovky objevila.

A tak tu stojím a krájím v gumových rukavicích ořechy na plátky. Jo, na čtvrtky by to stačilo a šlo by to líp. Ale nebylo by to to správný retro. Co na tom, že nestihnu uvařit oběd? Dneska budou toasty.

A propos tousťák. Muselo to být někdy po revoluci, když k nám tahle novinka dorazila. Toastový chleba. Čtvereček bez tlusté kůrky. Taky trošku suchý a bez chuti, ale čtvereček!!! Babička je naskládala pěkně po jednom na plech, natřela každý plátek trochou másla, na to položila plátek šunky a kolečko rajčete, na to lžičku míchaných vajíček a celé to přikryla toastovým sýrem. Dneska už bych si ho nekoupila, ale tenkrát mě fascinoval. Něco mezi plátkovým a mazacím sýrem, zabalený jednotlivě do celofánových kapsiček, oranžový a tak zvláštně chutnající! Neroztekl se, ale byl vláčný. Žádný tuhý igelit jako z eidamu. Za pět minut v troubě bylo hotovo a my se skoro prali, kdo jich dostane víc.

O pár let později se objevil toastovač. A recepturu vytunil můj táta. Myslím, že ho tenkrát opustila mladá a nepochopitelně krásná přítelkyně (tátovi bylo tenkrát něco přes třicet a přišel mi neskutečně starý, taky měl pupek a plnovous a prostě to nebyl plaboy. A byl starej, jestli jsem to neříkala.) a nenechala mu ani zrcadlo v koupelně natož kuchyňské vybavení. Ale toastovač zůstal. Táta mazal spodní i horní chleba majonézou a místo vajíček dával nudličky cibule. Stráááášně mi to chutnalo.

Rok na to jsem odjela do Anglie na jazykový pobyt. Bydlely jsme s kamarádkou u jedné rodiny, která měla doma ještě větší bordel než my, a spaly jsme v pokoji dvou asi čtyřletých kluků. Přišla jsem si blbě. Po Anglii jsem chodila v černých elasťákách od Vietnamců a zelené flísce velikosti univerzal od slona po velrybu. Měla jsem příšerný účes alá Štěpánka Hilgertová, milovala jsem prince Williama a tak nějak jsem doufala, že se do mě zamiluje, až mě potká v Londýně. Sice jsem vedle překrásné kamarádky Petry dělala vždy granát (takovou tu holku, co se někdo z kamarádů musí obětovat a zneškodnit ji, aby ta hezčí byla povolnější), ale pořád jsem si myslela, že by to tak nějak šlo, že William jistě pochopí mou vnitřní krásu. Ovšem z Anglie jsem si odvezla jen přeleželé rameno od dvoumetrového spolužáka Honzy (který dostal za úkol zneškodnit granát, a zmohlo ho to tak, že usnul a přimáčkl mě na sklo autobusu), a nevídaný odpor k toastovému chlebu. Tady se mazal jako běžná svačina. Vrstva nechutného margarínu, jakýsi pokus o šunkový salám, plátek rajčete a list salátu. Jeden sandwich na celý den, už po hodině rozmoklý a nechutný. Blééé.

Toasty jsem pak jedla sporadicky. Když bylo nejhůř. Jako studentka ve velké Praze jsem si je dávala v potemnělých kavárnách, kde kromě alkoholu a tyčinek nic jiného nedělali. Mám je spojené s lehkou opicí. Pak jednou přinesl můj muž Ölz. Jediný toasťák, který je vláčný a vlhký a připomíná možná víc vánočku než chleba. Je trochu nasládlý a kyprý a hutný zároveň. Nejlepší je lehce opečený v topinkovači, s tenkou vrstvou másla a špetkou soli. S lučinou a plátkem sýra. S Nutellou. S máslem a s marmeládou. S medem…

Pardon, tečou mi sliny do klávesnice. Je čas jít se podívat do spíže.