Můj pan Cuketka

Cuketový nákyp

Někteří manželé se hádají kvůli penězům. Někteří kvůli dětem, příbuzným, nevěře nebo prostě proto. My se hádáme kvůli zahradě. Když jsem tenkrát před lety vyslovila osudnou formulku „Chtěla bych dům se zahradou…“, netušila jsem, jak komplikovaný její obsah vlastně je.

Ona totiž není zahrada jako zahrada. Já jsem vyrůstala na zahrádce jako dlaň. Malinký trávníček, záhon jahod, dvakrát rybíz, jedny maliny a „pařáček“ na tři saláty a pár ředkviček. A kolem keře, okrasné stromky, pivoňky, růže a mou matkou tolik nenáviděné bergénie, které si babička dovezla ze Zahrady Čech a ty potvory ne a ne vymrznout.

Jako dítě jsem práci na zahradě samozřejmě nesnášela. Neviděla jsem nejmenší rozdíl mezi okrasnou květenou a plevelem a k smrti jsem nenáviděla dolování houževnatých kořenů bršlice a pampelišek. Zvlášť, když vám někdo stojí pořád za zadkem a kritizuje. Když jsem se nastěhovala do osmého patra činžáku na Malvazinkách s malou teráskou, nějak se to ve mně zlomilo a já pěstovala okrasnou květenu i rukolu. Jo. Tak nějak mi to sem tam chcíplo, ale to už se tak v těch malých květníkách stává. Chtělo by to zahradu. O něco větší, než jsme měli doma.

Můj muž prožil sice převážnou část života v činžáku uprostřed Příbrami, ale mělo mě varovat, že jeho babička bydlící o pár set metrů dál, chovala uprostřed té Příbrami prase.

Když jsme objevili domek v Líšnici s obrovskou zahradou za cenu většího bytu v Praze, bylo rozhodnuto. Oba cítíme volání přírody a chceme z města ven. Zahrada byla vlastně celkem obří a měla tři chyby: půda v ní se sestávala výhradně a jenom z jílu a kamenů, celý den na ni pražilo slunce a téměř nikdy na ni nepršelo. Ovšem když přišlo tohle vystřízlivění z divoké jarní lásky, říkala nám ta Sahara už dávno pane. Poskakovala jsem po pozemku s motykou a naivně skupovala zahradnictví poblíž s představou, že tak za měsíc to bude všechno "úplně boží". Když jsem po hodině usilovného kopání vyhloubila jamku tři krát tři centimetry, vzdala jsem to. Tohle musím nechat na muži. Ruku na srdce, já vlastně nikdy nebyla zrovna Mičurin.

Můj muž se do toho pustil.

A můj sen o okrasné zahradě s malebnými zákoutími, záhonem jahod a malým pařáčkem se rozplynul jako pára nad hrncem. Pohoršen mými chabými kopáčskými dovednostmi vyčlenil mi můj tehdy nastávající manžel prostor v předzahrádce o výměře 30 metrů čtverečních, zatímco pro svou seberealizaci si ponechal něco přes zbylých 1000. Vysázel podél plotu všechny existující ovocné stromy, objednal na internetu skleník dvakrát tři metry a s vražedným pohledem věnovaným našemu labradorovi, který v kopáčských pracech naopak velice vynikal, oplotil čtvrtinu zahrady kolem nového skleníku. Po několik následujících týdnů trávil noc co noc hloubením terasovitých záhonů, rozvážením kompostu a bojem s všudypřítomnými bodláky – Round-up neuznávaje.

Následující zimu probrouzdal na internetu. Někteří muži uvíznou na stránkách s erotikou, můj drahý studoval principy permakulturní zahrady, odolnost plodin, původnost semen a dávno zapomenuté odrůdy. Když na jaře přišel dobírkou malý balíček, celkem jsem se zděsila. Ceny i obsahu. On ale s planoucím pohledem vybaloval miniaturní pytlíčky se semínky a na bílý papír si načrtával, kam který vyseje. Následně obsadily všechny parapety domácí skleníky, rašelinové květníčky i kelímky od jogurtu a dům se začal zelenat.

Od toho roku máme od jara do podzimu vlastní zeleninu. Je to krásné, je to moderní, je to děsně bio. Má to jeden háček. Je toho příšerně moc!!!

A tak od jara do podzimu jsem denně zkoušena ze znalosti různých plodin („To mi jako chceš říct, že nerozeznáš jarní cibulku od pórku?“ no jako ne, když je to asi tak stejně velký!), přehledu o dozrávání zeleniny a k mé velké nevoli i k neustálé konzumaci sedmi listových a tří ledových salátu, kila rukoly, dvou kil mizuny a mibuny, několika tun mangoldu, denně dozrávajících patnácti paprik, několika kamiónů nepoživatelných experimentů typu černá rajčata (samotný prodejce semínek píše, že jsou neuvěřitelně nechutná, ale lidi si je kupují, aby se přesvědčili, že jsou fakt hnusná) nebo opravdu odporná okra či podezřelé kiwano.

Občas se přistihnu, že se těším, až bude po sezóně. Protože i to málo zeleniny, kterou já mám skutečně ráda, se časem přejí. Třeba rajčata (ale na rozdíl od jiných zdravých potvor se dají upravit na tisíc způsobů a uchovat na horší časy) nebo cukety.

Dneska ráno na mě na kuchyňské lince čekalo celkem deset cuket nejrůznějších druhů. Tak nám to zase začíná. Cuketová sezóna na líšnické plantáži. Je na čase oprášit starý recept na cuketový nákyp.

Nebo se z toho zbláznim, nebo se z toho zbláznim, nebo se z toho zbláznim!

Cuketový nákyp

1 větší cuketa

20 dkg šunky vcelku

20 dkg tvrdého sýra v celku

5 lžic hladké mouky

1 prášek do pečiva

3 lžíce oleje

3 vejce

3 stroužky česneku

Sůl, pepř, majoránka podle chuti

Cuketu oloupejte a vydlabejte semínka, potom ji spolu se sýrem a šunkou nahrubo nastrouhejte. Přimíchejte zbylé ingredience, nalijte do vymazané formy a pečte při 170 °C asi 40 minut (povrch by měl být narůžovělý a zapíchnutá špejle zůstat suchá.

Podávat můžete s bramborem nebo studené klidně jen s chlebem.