Hysterický týden

Někdy se to tak sejde. Po pohodovém a klidném období přijde série událostí, které nemáte ani moc možnost ovlivnit, a i když se snažíte si je nepouštět k tělu, nějak to nejde. A tak se mi to sešlo. Týden jako ze žurnálu! Naprosto přesně odpovídající té nepovedené omeletě z úvodní fotky. Není to pěkné, není to dobré, ale když doufáte, že to zas chvíli nepřijde, dá se to strávit.

Pondělí

Měla bych zavolat tátovi. Leží v IKEMu, čeká na transplantaci srdce a není to dobrý. Už patnáct let to není dobrý a náš vzájemný vztah taky není tak úplně dobrý, už nějakých 25 let, a já nějak nejsem dobrá v konverzacích nad hrobem. Asi to zní blbě, ale ikemácká psycholožka mi řekla, že rozhodně není na místě říkat „bude to dobrý“ nebo „to nic není“, protože to prostě je sakra blbý a sakra něco. Takže co říct? Ha, zavolám mu, kdy vyjde ten článek o chronickém selhání srdce v Instinktu. Problém je, že to nevím. Ok, tak já nejdřív brnknu do Instinktu. Odpoledne se mi tam podaří dovolat, možná příští týden. Ok. No teď se to nehodí, brnknu to tátovi zítra. A že děti mají pořád rýmu, tak nemůžeme dorazit.

Odpoledne mi přijde SMS od tety. Táta je na operaci, dají mi vědět, až bude po všem.

Jo, tak teď mám výčitky, že jsem mu prostě nezavolala ráno.

K večeři jsem doma s dětmi sama. Uvařím něco jednoduchého. Třeba omeletu s klobásou a bramborami podle Penny. Je to katastrofa. Už ve fázi smažení předvařených brambor se mi všechno připaluje. Vůbec se mi nepodaří omeletu obrátit, jen parádně rozcupovat. Bertík něco málo sní, Klárka vyzobe klobásu, zbytek dostane pes. Ale až druhý den, abych ulevila svědomí, že plýtvám. Dám to do ledničky a budu se tvářit, že to zítra dojím.

Fuj.

Úterý

Volá mi tátova žena. Osoba, která se do stavu zoufalství dostává i u předpovědi počasí. S tátou je to blbý, ani ho nezašili, je v umělém spánku, vzbudí ho až ve středu večer. A jaktože to vím? Táta chtěl, aby mi zavolala, ale ona mu říká: „Přece ji nebudeme nervovat, jestli je těhotná!“ Tak kdo mi to sakra řekl? Pokouším se jí vysvětlit, že nejsem blbá, že vím, že čekal na transplantaci a že už to bylo hodně vážné a bla bla bla. Musím se celkem držet, abych jí neřekla něco o tom, aby si svoje starostlivé rady nechala radši pro sebe, že to je sakra můj táta, a když jí řekne, ať mi zavolá, tak ať mi laskavě zavolá. Že touhle svou ohleduplností nasírá soustavně celou rodinu, protože z obavy, aby se někdo nenaštval nebo nenervoval, je soustavně někdo naštvaný nebo nervní, protože má drahá macecha je přesně ten typ, co je tak strašně hodný a skromný, že po deseti minutách máte chuť vzít obrovskou palici a brutálně ji zavraždit. No nic, tak mi teda dej ve středu vědět.

¨

Volám mámě. Spustí se slzopád. V pondělí viděla na schodech bráchu, to on jí přišel asi říct, že si jde pro tátu. A musí zavolat své bývalé tchýni, chudák ženská, „…dyť já vim, jaký je to přijít o dítě!“ Snažím se ji uklidnit, když jsem dělala rozhovor s docentem Melenovským, zdálo se, že samotná operace je to nejmenší. Spíš záleží, co se bude dít potom.

Odpoledne volá znovu máma, mluvila s tetou. Jediný, kdo má přístup k informacím, je moje macecha. Tátovi selhávají orgány, transplantace přišla pozdě, všechno je to v háji. Znova se ve mně cosi vzpříčí a opakuju, že bych ráda mluvila s nějakým doktorem, protože tátova životní láska je osoba nervově labilní a nepříliš medicínsky zdatná. „Dyť my si říkaly, co on by z toho života měl. Dyť by ani do tý práce v laborce už nemohl.“

Středa

Na odpoledne mám naplánovanou oslavu Klárčiných narozenin. Bude to trochu honička, dopoledne má Bertík cvičení, odpoledne mezi třetí a čtvrtou musím vyzvednout Klárku a její kamarádku ve školce a na ten samý čas jsem naplánovala příchod hostů. A do pr…! Budu muset pěšky, protože se mi do auta tři autosedačky nevejdou! A ani je nemám. Trochu se mi vtírá myšlenka, že dneska budou probouzet tátu, že kdyby se to nepovedlo, že to asi nebude vhodná atmosféra pro dětskou oslavu. No ale co. Už je to objednané, děti se těší, aspoň nebudu myslet na hovadiny.

V poledne mi přichází zpráva od tety. Tátu právě zašili, srdce běží, kromě ledvin je všechno v pořádku, zkoušeli ho probudit, ale začal se klepat. Nicméně je to prý běžné a zkusí to později. Sehnali nějakého doktora a podle něj je stav sice vážný, ale obvyklý a není důvod tátu pohřbívat.

Moje starostlivá macecha najednou mlčí. Tohle už mi vědět nedá. Řekla bych, že je uražená, že její veledůležitou informační roli převzala teta.

Oslava se povedla. 11 dětí od roku do čtyř let je sice pořádné sousto, ale baví se minilidi i jejich maminky. Můj pěší výběh do školky byl sice trochu zbytečný, protože Sárinka byla nemocná a její maminka mi to nestihla říct, ale beru to jako trochu sportu navíc. Je nádherně, slunce svítí a přijdou samé normální ženy, které nečekají naklizený zámek ani hostinu. I tak bych si přála jednou hosty posadit před nazdobenou tabuli. Servis, ubrousky, květinové aranžmá, roztomiloučké minizákusky… Stůl je za chvíli plný všeho možného, nejen jídla. Občas není slyšet vlastního slova. Servíruju lososovou bagetu, hummus se zeleninou, budapešťskou a vajíčkovou pomazánku, ovocný salát s jogurtem a skořicí, narozeninový dort a kynutou babku – plním ji kupovanou Nutellou, domácí náplň nestíhám, na povrchu mi trochu zkaramelizuje a uvnitř se těsto nedopeče, ale má i tak úspěch.

________________________________________________________________

Babka

Těsto: 430 g hladké mouky, 7 g soli, 90 g másla, 85 g cukru, 1 vanilka, 4 žloutky, 170 g vlažného mléka, 1 instantní droždí

Náplň: 250 g tmavé čokolády, 1 lžička skořice, 55 g másla (v tomto pořadí rozmixovat postupně v mixéru)

Droždí rozpustíme v mléce. V robotu smícháme vanilku, žloutky a pomalu přidáváme cukr a máslo. Vymícháme hladkou a nadýchanou směs. Zastavíme míchání, přidáme mouku, sůl, zalijeme mlékem s droždím. Pokračujeme v míchání nízkou rychlostí, až je těsto měkké a pružné. Případně přidáme mouku dle potřeby.

Vytvarujeme kouli, kterou umístíme do olejem vymazané misky, zakryté necháme dvě až tři hodiny kynout.

Těsto vyválíme na velikost cca 30 x 30 cm a pomažeme čokoládovou náplní. Srolujeme jako roládu, podélně rozřízneme a upleteme "cop" tak, aby rozříznuté části směřovaly ven. Stočíme ve věnec.

Necháme 10 až 15 minut dokynout a pečeme.

_______________________________________________________________ 

Navečer mi opět píše teta, že táta je vzhůru, ale je hodně unavený. No hurá, zase jsem jednou měla pravdu.

Když návštěva odejde, najdu v troubě slané šneky z listového těsta. Aha. Tak na tohle jsem zapomněla!

Dneska je to poslední večer, kdy není doma Honza. Musím donatřít svoje recyklované pytle a pytlíky. Nejspíš by ho trefilo, kdyby viděl, jak je natírám v obýváku na zemi. Ale venku už je zima, v garáži pavouci.

Jdu spát před půlnocí. Chybí natřít dna, musím to stihnout zítra odpoledne, než se vrátí.

Čtvrtek

Cosi mě osvítí a ještě než se vydám na dopolední návštěvu k Lucce, navléknu velké pytle na jídelní židle a natřu dna. Odpoledne to bude suché, uklidím to a Honza nic nepozná. Na zahradě vydoluju dva ibišky – to jsou ale houževnaté keříky! Loni malé semenáčky a letos už pořádné keře. S třičtvrtěhodinovým zpožděním a krabicí slaných šneků vyrážím.

Dopolední návštěva se protáhne do půl páté. V sedm mám být v divadle. Tak v šest dorazí Honza. Rychle balím děti a frčíme domů. Na D1 mi volá Honza. Za chvíli je doma. Wow. Tak to asi ty pytle neuklidím.

Překvapivě neříká nic. Asi to ani nestíhá.

Hodím na sebe něco trochu reprezentativnějšího a mizím do divadla. Cestou ještě mluvím s tetou. Táta už má povolené návštěvy. O víkendu se za ním staví, já bych mohla příští týden, budu bez dětí. Jen nesmím něco chytit. Jako správný hypochondr ihned cítím, jak se o mě pokouší rýma.

Na Fidlovačce hrají Ženy na pokraji nervového zhroucení. Přijde nám to s Petrou symbolické, i když zjistíme, že je to muzikál, a že zápletka je trochu mimo naše nervy. Ale jsme obě mámy a vážíme si každé minuty, kdy nemusíme nikomu nic vyndávat z pusy, nikam zvedat, nic vysvětlovat. Modlíme se jen, abychom stihly po představení večeři.

Jediná otevřená restaurace je jakési čínské bistro. Pečlivým výběrem dojdu k jakémusi sushi se smaženými krevetkami a avokádem, salátu z mořských řas a čínské limonádě. V sushi je samozřejmě i syrový losos, ale je to prostě tak dobré, že těhotná netěhotná, prostě to sežeru. Salát už má něco za sebou a v příšerně sladké limonádě plave vlas, takže večeře je u konce.

Ještě hodinu prokecáme v autě před Petřiným domem. Musíme mezi lidi vyrážet častěji.

Pátek

Volá mamka. Tátovo umírání se nekoná, takže by měla být klidná. Ale není. Dneska začínají volby do obecního zastupitelstva. Už nikdy víc do nich nepůjde! „Zasr*** volby!“ hřímá do telefonu a vypráví, co se všechno o ní povídá. Kde si nakradla, kde „výhodně“ nakoupila. Ani se jí neptám, jestli viděla ty výkřiky o tom, jak do Hamrů zve nepřizpůsobivé obyvatele, kteří dnes a denně ohrožují budoucnost českého lidu. „Jestli vyhrajou, můžu to tu zabalit! Oni mě zničej. Praxi mi zdevastujou! Ovce budu muset přestěhovat!“ Snažím se ji uklidnit, ale tak nějak toho začínám mít dost.

Nevyspalá, tenhle týden skoro sirotek, teď matka krachuje v rámci politických intrik. Moje domácnost tone ve špinavých svršcích a manžel mi nakázal vyrobit kečup.

A Bertík se zrovna dneska pětkrát počůrá.

V šest odpoledne jsem na pokraji nervového zhroucení. Mám hrnec připáleného kečupu, totálně prodojené dítě a v sušičce se dotáčí poslední dávka prádla. Máme odjíždět na sever. Nic bych si nepřála víc, než mít hodinu navíc. Klid, žádné děti, žádné čůránky, dodělat kečup, srovnat prádlo a ideálně se schovat pod peřinu a neprobudit se dřív než za dvanáct hodin.

Odjezd se odkládá a podaří se mi vyhandlovat aspoň studenou večeři a že děti vykoupe muž. Pobrečím si u První republiky, teta mi volá, že už mluvili s tátou a vypadá to dobře, dodělám kečup, umyju vlasy a jdu spát.

Už aby byl tenhle týden za mnou.

Sobota

Den strávíme na Jizerce. Po dlouhé době jako rodina. Dětský den, oběd, malý výlet. Bertík drandí na motorce a Klárka chodí po kládách. Je to super!

Večer se konečně vidím se svou nejlepší a „nejstarší“ kamarádkou. Seděly jsme spolu od páté třídy až do maturity. A osm let spolu měly službu na třídnici. Občas jsme ji nemohly najít, občas ji někde zapomněly, ale byla naše. Seděly jsme taky osm let skoro v první lavici, protože jsme nedokázaly přijít včas, aby si bylo z čeho vybírat.

Dám si jedno Frisco a přijdu si vysloveně nametená. Přesedlám radši na matonku. Uprostřed hovoru o všech těch holčičích věcech si k nám přisedne známý z dětství. Bylo by to asi fajn, kdyby nebyl, jak zákon káže, a kdyby nás hodlal ještě někdy opustit. Marně se snažíme zorientovat v tom, co říká. Vyprávění prokládá neustálými lichotkami, jak jsme krásné. Přemýšlím, na kolik je pravdivé tvrzení „dej si pět piv a bude krásná“ a studie, která tvrdí, že alkohol nezvyšuje míru atraktivity potenciálních objektů touhy. U okolních stolů se nám smějí. Ovšem během následující hodiny si k nám přisedají další dva společníci. Jsou o poznání méně opilí, ale dost na to, aby se dobře bavili i bez našeho přispění. Snažím se pány odradit poznámkami o našich dětech a manželích, Martina hází do placu: „Tak gentleman pozná, kdy je čas odejít…“ Ale pánové jsou zjevně na lepší párty než my a nikam odcházet nehodlají. Takže si to dopovíme venku na chodníku.

Neděle

Budím se ve tři čtvrtě na jedenáct. A kdo má víc! Ten den už mě nic nerozhází. Tak se zdá, že mám ten pekelný týden za sebou. Tak jo, v úterý začínáme malovat, děti si bere babička, možná se dozvím, co že to čekáme, možná se dohodneme na novém autě pro pořádnou rodinu a možná se konečně dostanu do té Ikey a začnu si konečně nerušeně hnízdit.

Tak šup, vstříc lepším zítřkům!