Je toho tolik!

Je tolik věcí, které bych chtěla dělat! Jenže mám pocit, že moje dny naplňuje jen praní, žehlení, uklízení a vaření. A nic nebere konce a periodicky se opakuje.

Nejhorší, naprosto nejhorší je žehlení. Uklidím prkno a v ten okamžik mi před očima vyroste obrovská kupa prádla k žehlení. Ne, nejsem ten maniak, co žehlí i ponožky. Striktně žehlím jen to, co se nedá bez vyžehlení nosit nebo je to fakt hnusné. Takže košile, látkové plíny, utěrky, trenky a sežmolená trika, co jsem zapomněla v sušičce. A přesto zrovna tonu v lavině.

Nechápu to. Peru každý týden. Tak osm narvaných praček. Přesto pokaždé vykládám snad dvacatero trenek a sto osmdesát košil. Podle mě máme kouzelnou pračku, co množí prádlo. Jo a nežere ponožky. Taky je množí. Fakt. Dneska jsem vylovila dva naprosto totožné páry neznámého původu. To by vysvětlovalo, proč při každotýdenním praní vyndávám tak patnáctery ponožky na jednoho člena domácnosti.

Chtěla bych dělat strašně moc věcí. Jasně, že nebudu chvíli cestovat, pít alkohol nebo žít bujarým společenským životem, chodit do kina nebo jezdit na podzim do sklípku, to jsem věděla. A nějak mě to netrápí, i když bych se za občasné vybočení z rutiny vůbec nezlobila. Ale nějak se nemůžu smířit s tím, že s výjimkou dvou tří věcí, které skutečně nesnesou odkladu, neudělám nikdy nic z toho, co jsem si naplánovala.

Tak třeba před dvěma týdny jsem si napsala seznam toho, co bych měla udělat ten týden. A moment... čtyři položky se pořád vesele tetelí nepřeškrtnuté. A položka "dekorace na Velikonoce" - tu jsem škrtla dneska. Protože všechno, na co jsem se zmohla, bylo snést krabičku z loňska z půdy a v neděli v noci rozmístit těch několik vajec po domě. Říkám si, kdy se to vlastně má uklidit. Jako teď? No asi budu dělat, že jsem si nevšimla, a počkám, než v úterý odjedeme na pár dní pryč. Až se vrátím, zas to složím, ať mám dobrý pocit, že to tu aspoň chvíli bylo. Složím to i s látkami na velikonoční slepičky z Pinterestu a s desítkou bílých vyfouknutých vajec, co jsem tak pečlivě střádala a nestihla využít. Snad příště...

Na tom seznamu jsou věci, které bych strašně chtěla. Ušít si sukni, naplánovat dovolenou, probrat časopisy nebo naplánovat návštěvu ZOO s kamarádkou. Nic, kvůli čemu bych se měla hroutit. Prostě je toho tolik, co bych chtěla dělat. A místo toho vařím, uklízím, peru, žehlím a mezi tím soudcuju své dvě starší děti, prakticky nepřetržitě kojím, otírám ty tři mini zadky a odpovídám na důmyslné otázky typu "A proč se koupeme ve vodě?".

Vážně bych chtěla přečíst ty miliony zajímavých časopisů, co mám na pracovním stole, v konferenčním stolku, vedle postele... vážně jsem měla v plánu to číst, když jsem si k Vánocům objednala předplatné dalšího. Ale jen tvořím nové a nové hromádky časopisů, které na novém a zase novém místě už určitě přečtu, protože kdo by je četl v obýváku, ložnici, pracovně... Tady už to klapne.

Chtěla bych napsat knihu.

Chtěla bych žít minimalistickým životem.

Chtěla bych pravidelně cvičit.

Chtěla bych psát víc článků.

Chtěla bych v klidu koukat na televizi.

Chtěla bych chodit spát se svým manželem.

A místo toho... ŽEHLÍM!

Mým minimalistickým představám se vysmívají narvané skříňky, šuplíky i police. Místo cvičení poskakuju po obýváku s Františkem na tygříka a recituju mu Polednici, protože jinou báseň si nepamatuju (a ani tu Polednici moc ne) a on při recitaci neřve. Místo psaní všeho druhu si dopisuju s operátory, kdy jako že splní, co slíbili. A místo na televizi koukám na interaktivní formuláře finanční správy. A že teda koukám!

Ne. Nevyměnila bych svůj život ani za nic. Vše je tak, jak má být.

Ale proboha! Nemůžete za mě někdo vyžehlit???