Minimalistický víkend

Z pověrčivosti si nikdy na ty dny nic neplánuju. Do poslední chvíle ani nedoufám. Jen mechanicky připravuju a balím. Žádný plán, ani A, ani B. Teprve když se za nima zabouchnou dveře auta a mávají mi a mně se tak trochu vlastně už stýská, teprve tehdy si dovolím začít plánovat, co budu dělat. Víkend bez dětí!!! Teda skoro, viď Františku.

Podivné ticho a klid. Jako by se svět zastavil. Věci zůstávají tam, kde jsou nebo kam je položím. Kočka se spokojeně rozvalí uprostřed obýváku a pes si lehne přímo před dveře, abych o něm opravdu pořád věděla. Mám pocit, že i to podvečerní světlo je nějaké jiné, takové měkké, ospalé, něžné... Že bysme si vlezli do postele a spali?

Blázníš???

Víkend bez dětí! To se musí využít.

Musím dohnat resty, píšu na WhatsAppu ostatním maminkám z party. A že jich je. Mohla bych konečně dožehlit, srovnat všechny ty šuplíky, co už dávno skoro nejdou zavřít. Ušít ty ubrousky, sukni a vlajku. Napsat článek, co bych měla v týdnu odevzdat, umýt okna, zacvičit si, dočíst knížku, co mám půjčenou už skoro půl roku (o té, co mám roky čtyři, se radši ani nezmiňuju). No je toho hodně. Tak čím začnu?

1) Svolám sousedky - večer bez dětí, ale pořád nablízku, to se hodí. Měla jsem to na seznamu? No jako ne, ale to je odpočinek a psychohygiena, takže je to důležitý.

2) Jako namydlený blesk proběhnu barákem a uklízím - hračky, pyžámka, lahvičky, rohlíky, fleky... Úklid na seznamu byl.

3) Zruším mrtvé mechárium. Je to pěkný, ale asi ten tác nebude v našem věčně přetopeném domě s mou zalívací sklerózou úplně ideálním prostředím pro mech... Už vím! Místo mechu tam nasypu ty přepražený kávový zrna, co jsem dostala od tety. Těm už sucho neublíží. No to je stylový. Dejme tomu, že to je rest ze seznamu, protože už to chci udělat pěkně dlouho. Počítám od ledna?

4) Upeču koláč. Přijde návštěva. Tak musí být koláč. To je zas taková moje úchylka. Návštěva = koláč. (A tenhle ovocný je rychlý a dobrý! Naučila jsem se mít v mrazáku pytlík mraženého ovoce, ten nikdy nezbyde.)

To už mi píše sousedka, že dorazí dřív, z čistě sobeckých důvodů, aby si ten večerní kolotoč užil taky někdo jiný. A ať ani neuklízím žehličku, že si něco dodělá.

"Jak víš, že není uklizená??? :)"

"Tak takhle... ještě jsem ji uklizenou snad neviděla."

Když o půlnoci vyprovázím lehce ovíněné sousedky, opíjím se aspoň pocitem, že si ráno můžu přispat. Fanda po mně nebude v šest skákat a vyžadovat pohádky.

- - - - - - - - -

Ačkoliv jako kojící jsem samozřejmě pila pouze symbolicky, ráno mě chytá morální kocovina. Pořád tu pindám o tom, jak málo mám času nebo co všechno nemůžu s dětma, a teď se válím v posteli? Moje líné já mi podá knížku a do jedenácti nevylezeme z postele. Tak jo. Budu žehlit. Aspoň část, košile si nechám na večer k televizi. Dneska ale musím vytřídit všechny ty nezavíratelný šuplíky a skříně. To prostě musím zvládnout. Tak kde začnu svůj minimalistický život? Koupelna? Ložnice? Kuchyň by to potřebovala fakt hodně. Ok, pojedu do Ikey. Nemáme žádné slušné utěrky.

Trochu ironie začít minimalizovat své hmotné statky nákupem, ne?

V sedm se vracíme obtěžkaní dalšími hmotnými statky. Nepíšu záměrně taškami, protože ty v duchu zero waste samozřejmě odmítám. Jsem spokojená, touhu nakupovat jsem umlčela nákupním seznamem sousedky a všechno oblečení pro děti je bio. To zírám. V břiše mám sushi a Fandu zjevně dost uspokojily rozněžnělé prodavačky sklánějící se nad jeho kočárem.

Tak ale teď by to chtělo fakt něco dělat. Kolem půlnoci se poněkud úchylně skláním nad srovnanými šuplíky v kuchyni a v ložnici a vybavuju si ten pocit z dětství, kdy jsem jednou za čas vysypala obsah zásuvek psacího stolu a snažila se to nějak srovnat. Nic spolu nesouviselo, nic z toho jsem nepotřebovala, ale vyhodit to? Jakože cože? A tak v prvním šuplíku zůstalo všechno, jen jsem to srovnala, a v posledním šuplíku nezůstalo skoro nic, protože už mě to přemýšlení vyhodit/nechat tak unavovalo, že letělo všechno.

Jenže dneska jsem jiná. Minimalistická. Zero waste... Takže se nad tím usilovně trápím několik hodin, abych nakonec vyhodila dvoje děravé ponožky, několikery korále, které jsem nikdy neměla na krku, pět papírových tašek z Rohlíku a jedny vločky, ve kterých se zabydleli moli. Ale výsledek je omamný.

A jdu se na něj podívat ještě ráno.

A v poledne.

Není to nemoc?

Takže nedělní poledne. Došila jsem konečně dětem vlajku - s jednorožcem, na toho jsem fakt hrdá. A jeden látkový ubrousek (jsem zero waste, nemůžeme pořád mít takovou spotřebu těch papírových) - ještě 39 a bude to.

Zvoní telefon. Za hodinu jsme doma.

Ukládám šicí stroj, pobíhám po zahradě a hledám vejce, aby na mě neprasklo, že jsem v noci nezavřela kachny, přesazuju gazánie a rvu na půdu Bertíkovu plastovou motorku, aby už jezdil fakt jen na odrážedle a my se tu přeráželi o jeden krám míň. Házím do trouby bábovku a už už se chystám předstírat žehlení, když tu náhle jsou mezi dveřmi.

"Tak cos tu celý víkend dělala?" ptá se mě můj muž a významně hledí na tři skleničky od vína na odkapávači a hromadu nevyžehleného prádla, která se ještě zvětšila, jelikož jsem prala, abych nemusela prát, až uklidím tu žehličku a zas bych ji musela vytáhnout.

Děti se už spokojeně vrhli na novou atrakci - svícen s kávovými zrny.

František se hlásí o patnácté kojení ten den.

A já si otevírám skříňku v kuchyni a uklidňuju se pohledem na úhledně srovnané zavařovačky...