Byli jsme tak skvělí rodiče, než jsme měli děti
Respektive splňovali jsme všechny předpoklady lidí, co by měli mít kopu dětí. Muž se slušnou kariérou před sebou, žena s doktorátem z filozofie (a to nemám ze své hlavy, to docent Vaněk přelétl své posluchačky pohledem a řekl: "Na tuhle školu chodí jen blázni a ty, co se plánují dobře vdát...") - dva vzdělaní lidé otevřené mysli, s širokým rozhledem, vášní pro gastronomii a všeobecné dobro, v relativně dobrém zdravotním stavu. Pak jsme se vzali a pořídili si tři děti. A od té doby marně pátrám, kudy tyhle dvě téměř božské osobnosti vzaly roha z té slibné rodinné ságy...
Tenhle den bude průser, to tuším už když v půl jedné ráno ulehám do postele. Dá-li Bůh, vstane Bertík tak v sedm. Šest a půl hodiny spánku. Mínus dvě vstávání. Když budu mít štěstí, šest hodin spánku. Spíš pět a půl. Uf. Vedle mě nesnesitelně chrápe onen muž se slibnou kariérou a otevřenou myslí, který s vášní pro gastronomii sobě vlastní odpoledne uspořádal grilovačku pro jedenáct lidí, v jejím rámci zahájil degustaci slovinských vín, a jelikož z pěti přítomných dospělých byla jedna těhotná, druhá kojící a třetí řidič, degustovali ve dvou.
Já právě tak nějak zpacifikovala kuchyň a po měsíčním hledání konečně rezervovala letní dovolenou v Rakousku - kvůli čemuž jsem muže se slibnou kariérou musela třikrát vzbudit a dvakrát ho nakopnout, abych se mohla soustředit na sepsaní mailu, že nabídku přijímáme. A ačkoliv kdysi multilingvní, dnes jsem smolila sdělení špatnou angličtinou a modlila se, aby se můj muž nevzbudil a neprovedl zběžnou kontrolu gramatiky a nezapomněl poznamenat, že přece mluvím německy.
Jelikož jsem včera měla volné ráno já (rozuměj spánek do devíti vykoupený Františkem přisátým k poprsí - nějak se mu s ceckem v puse líp spí), odevzdaně jsem se v sedm vydrápala z postele a zahájila den.
Špatné znamení je, když mám ráno pocit, že toho dneska "hodně stihnu". Takové ty ambiciózní plány, jako že se namaluju, zacvičím si, vyžehlím tu hromadu prádla, srovnám vypraný plíny, provedu generální úklid kuchyně, vysvobodím pracovní stůl zpod hromady pracovních restů (což teď jsou asi dvě desítky důležitých časopisů, dvoje hodinky k vyfocení na Vinted, kompresní podkolenky na křečáky, které mám nosit, když píšu - kurnik, zas mám nohu přes nohu a podkolenky v krabičce, poznámky k článkům, které nevím, jestli schovat nebo vyhodit, smouvu k vypovězení a pozůstatky blešího trhu z minulého týdne - přeberte si to, jak chcete, je prostě tady v mnoha podobách)... A taky uvařím.
K obědu husa se zelím a knedlíkem, k večeři tomatová polívka a něco upéct.
Jednak jsem měla chuť si napravit reputaci po několika přesolených či naopak nedosolených chodech, jednak mě vyděsila má vlastní matka, která na můj povzdech: "Ježiš, snad nedopadnu jako naše babička," naprosto otevřeně odvětila: "Ale dopadneš..." a pokračovala v líčení kuchařských dobrodružství naší pramáti.
A tak je sedm hodin večer. V upatlaným tričku a naprosto nenamalovaná stojím v kuchyni, o které kdybych vám řekla, že jsem v ní uvařila sto obědů pro pražské bezdomovce, tak mi to budete věřit. Příšerně mě bolí záda - kurňa zas mám tu nohu přes nohu, Fanda se hlásí o sto patnácté kojení, Klárka a Bertík se střídavě napadají, střídavě se mi věší na nohy a hádají se, čí jsem maminka, na kompost právě chystám jeden nedovařený knedlík a poctivě bez saponátu myju speciální francouzský litinový hrnec na pečení masa, což je po huse fakt chuťovka, na plotně míchám asi tu nejlepší tomatovou polívku, co jsem kdy stvořila, a na scénu přichází muž se slibnou kariérou a s vášní pro gastronomii mi sděluje, že on si teda dá nějaký sendvič...
Recept na jednoduchou, rychlou a dobrou rajčatovou polévku jsem našla tady - místo čerstvých rajčat jsem použila drcená v konzervě a dovnitř uvařila těstovinovou rýži, děti ji mají rády.
...a mně prdnou nervy a ječím na něj, ať si dá co chce a že je hrozně milej, že si teda večeři udělá sám - a on na mě ječí, ať nejsem hysterická a co mi zas vadí, že musím respektovat jeho chutě, a já mám chuť mu hodit tu vynikající tomatovou polévku na palici a jediný, co by mi teď pomohlo, by bylo, kdyby tu polívku prostě bez keců snědl, řekl mi, že je výborná, vzal všechny tři naše děti a řekl mi, ať si jdu třeba zaběhat.
Já samozřejmě neběhám, dokonce to dost nesnáším a nebudu běhat, dokud se český národ bude tvářit, jako že kdo neběhá není Čech, ale teď bych prostě chtěla jít běhat a vrátit se ke spícím dětem a čistoskvoucí domácnosti.
Ale já třískám nádobím, on dveřmi, a já si říkám, jestli jsme my dva vůbec někdy měli mít děti. Hysterka a alkoholik. Chudáci děti.
A muž jde a vezme děti na zahradu. A žena jde, dovaří tu výbornou tomatovou polévku a pustí myčku.
A hned je na světě líp.
A děti jdou spát.
A muž přinese ženě decentní skleničku vína, toho sladkýho, co má ona ráda, i když to neodpovídá vášni pro gastronomii.
A dům ztichne a oba si zalezou každý do svého kouta. Muž s tím svým sendvičem, žena s miskou výborné polévky, nad kterou si říká, že muž je vůl, když si tohle nechá ujít kvůli chlebu.
A všude je to tak podivně klidné bez těch dětí.
---
Posbírám lego, kávová zrna z dekorace na konferenčním stolku, která jsou všude, jen ne na konferenčním stolku, manželovy sofistikovaně svlečené fusekle a dopité flašky (dneska teda od coly, skleněné, vratné, české, dbáme na to dobro světa) a přemýšlím, jestli kdybych se vyspala a trochu se snažila, jestli bychom přece jen nemohli být ti dokonalí rodiče.
Ovšem z mojí zkušenosti se dokonalost rodičů neslučuje s přítomností dětí.
Ale věřím, že s každým dobře vychovaným dítětem se zvyšuje možnost reinkarnace ve vyšší bytost v dalším životě:)
Komentáře
Okomentovat