Mum and more

Když jsem se poprvé odstěhovala do své vlastní domácnosti a vaření přestalo být nárazovým koníčkem, rozkryla jsem několik zásadních gastronomických tajemství. Mimo jiné to, že halušky se mají dělat ze syrových brambor. Pro mě to byly vždycky takové knedlíčky. Kdykoliv jsem si je pak dávala ve veřejných stravovnách, zkoumala jsem, kde tam ty brambory jsou. A když mě jednou tchýně pověřila, abych jí v Makru koupila halušky v prášku, zavětřila jsem příležitost získat kulinárně navrch. Nedala jsem se odradit smutným faktem, že již od počátku mých gastronomických pokusů úpěnlivě bojuju s jakýmkoliv druhem knedlíků (s výjimkou houskových hrnečkových) a s těmi bramborovými obzvláště. Koneckonců jediné bramborové knedlíky, které mi můj muž kdy pochválil, byly ty, které jsem umíchala z pytlíku. Ten jsem pečlivě zahrabala na dno tříděného odpadu a úzkostlivě dbala na to, aby se živitel do kuchyně dostal až ve chvíli vaření v hrnci. Mohla jsem si své sladké tajem...

Stojím v noční košili u žehlicího prkna. Jsou prázdniny. Nikam nespěcháme. Nikoho nečekáme. Děti si hrají s Duplem, já po očku sleduji dokument o Baleárách a pomalu zdolávám horu prádla, která se bez žehličky neobejde, i když většinu věcí opravdu nežehlím. Tak tohle je fakt pohoda. Jen mě to napadne, je po všem. Od Dupla se ozve příšerný jekot. Z Hubertových zaťatých pěstiček čouhají chomáče blondových vlasů a Klárka se úporně snaží ho kousnout do čela. „Panebože, musíte se furt prát?“ Oba účastníci zápasu se nacházejí na vrcholu hysterického záchvatu, kterým se mi snaží dokázat, že jsou v právu. Když je od sebe konečně odtrhnu, Klárka se uraženě odvleče do pokojíčku a Hubert pokračuje ve stavbě komínu. Přemýšlím, jestli bych ty jejich spory neměla řešit nějak sofistikovaněji. Nějak jim to vysvětlit. Jestli bych třeba neměla vznést dotaz do Montessori skupinky na Facebooku. Nebo si koupit ten kurz od Nevýchovy, který slibuje, že doma bude ráj na zemi. Nebo j...

Nedávno se mě kamarádka zeptala, jestli mi prostě nechybí Jizerky. Ty kopce a tak. Vím, jak těžce nese život bez hor ona. Já jsem s tím vlastně celkem v pohodě. Ale vždycky se budu považovat za holku z hor. Hory tříbí charakter. I když můj manžel rád vypráví o zaplivané díře v Sudetech, kde jsem ho uhnala jako svou jedinou naději na světlé zítřky, vždycky budu na svůj původ hrdá a s láskou budu hýčkat svoje koncovky -oj a -ej, kritizovat recepty na kyselo, kde není kvásek, sbírat šedivky a růžovky, opovrhovat chlebem typu Šumava a srdce mi radostí poskočí, kdykoliv uvidím vůz se státní poznávací značkou s písmenem „L“. Ne. Nechybí mi kopce a Jizerky a domov. Jsem doma v Líšnici. Tak jsem se rozhodla a tak jsem to chtěla. Tam mám svou rodinu, tam si hrdě nosím svoji nálepku naplaveniny a obklopená mořem naplavenin si užívám blízkost Prahy, mírné zimy a výhled na Brdy, které pro mě vždycky budou spíš vtipnými kopečky než horami. Narodila jsem...

Když jsem se na podzim v jednom jógovém studiu přistihla, jak vykulené recepční vyprávím, že mám dvě malé děti, místo odpovědi „Ne, nestihla bych tu permanentku vychodit.“, docela jsem se zastyděla. Došlo mi, že jsem se stala tím, čím jsem vždycky vlastně pohrdala. Taková ta korpulentní matka, co byla vždycky tlustá, ale nikdy neopomene říct, že jí „ty kila zůstaly po dětech“. Taková ta ženština, co vždycky radši koukala na Ordinaci, ale nikdy si nezapomene povzdechnout, že kvůli dětem nemá čas číst.  Taková ta alibistka, co vždycky chodila pozdě, ale „co mám ty děti, nejsem schopná přijít včas“. Tak to teda ne. Hluboce jsem se nad sebou zamyslela a zakázala si větu „Ale já mám dvě malé děti!“. To je informace potřebná v cestovní kanceláři nebo u prodejce aut, ale recepční ve fitku je myslím úplně putna. Stejně jako lidem v tramvaji, otrávené prodavačce nebo 90 % lidí, kteří nemají s našimi dětmi co dočinění. Nebudu o tom furt mluvit! Zároveň jsem se n...

Cuketový nákyp Někteří manželé se hádají kvůli penězům. Někteří kvůli dětem, příbuzným, nevěře nebo prostě proto. My se hádáme kvůli zahradě. Když jsem tenkrát před lety vyslovila osudnou formulku „Chtěla bych dům se zahradou…“, netušila jsem, jak komplikovaný její obsah vlastně je. Ona totiž není zahrada jako zahrada. Já jsem vyrůstala na zahrádce jako dlaň. Malinký trávníček, záhon jahod, dvakrát rybíz, jedny maliny a „pařáček“ na tři saláty a pár ředkviček. A kolem keře, okrasné stromky, pivoňky, růže a mou matkou tolik nenáviděné bergénie, které si babička dovezla ze Zahrady Čech a ty potvory ne a ne vymrznout. Jako dítě jsem práci na zahradě samozřejmě nesnášela. Neviděla jsem nejmenší rozdíl mezi okrasnou květenou a plevelem a k smrti jsem nenáviděla dolování houževnatých kořenů bršlice a pampelišek. Zvlášť, když vám někdo stojí pořád za zadkem a kritizuje. Když jsem se nastěhovala do osmého patra činžáku na Malvazinkách s malou teráskou, nějak se to ve mně z...

Mám vlastně pěknou řádku aktivit, které jsem vždycky chtěla dělat, ale dokud jsem mohla, tak jsem je nedělala. Třeba víc cestovat, víc pařit, přihlásit se na kurz kreslení, vaření, návrhářství nebo třeba jet do Varů na festival. V něčem mi bránil nedostatek financí, v něčem zase láska k nabyté materiální jistotě, v něčem dobré vychování, v něčem asi slabá játra, ale někde na důvod nemůžu přijít. Proč jsem sakra nikdy nejela do těch Varů? Ovšem letos se to změnilo a já jela. Mělo to háček. Je mi 33, mám dvě děti a manžela a všechny tři tyto skutečnosti jely se mnou. Vyrazila jsem do Varů bez naděje na shlédnutí jediného filmu, osudové setkání s životní láskou ani na malinkou opici z toho šampaňského, co teče ve Varech proudem. No a co. Jede se do Varů!!! Když jsem večer brouzdala po Instagramu (ano, hnusná a nesmyslná aktivita), narazila jsem na fotku jedné dávné známé, jak se ve Varech chystá na večírek. Stála v jednom luxusním hotelu...