Mum and more

Tak tohle jsem rozhodně nečekala. Třetí dítě a já poprvé přenáším. Přijdu si vlastně trochu trapně. Už měsíc vyhrožuju porodem, raději si nic nedomlouvám, honím termíny, gruntuju, už tři týdny mám poctivě sbalenou tašku a dva týdny spím na nepromokavé podložce a tři dny po termínu sedím v posteli s notebookem zapřeným o obrovský břich a víc než kdy jindy jsem si jistá, že dneska neporodím. Možná za to tak úplně nemůžu. Obě moje děti se narodily den před termínem a kdyby mi neustále někdo nevyhrožoval, že porodím mnohem mnohem dřív, asi bych teď neměla pocit, že vlastně přenáším přes měsíc. Dokonce mám tušení, že naše dítě vzniklo o dva dny později, než říkal kalendář, a o čtyři dny později, než tvrdil ultrazvuk. V tom případě jsem pořád v pohodě a nepřenáším vůbec. Jenže v mém chorém těhotenském mozku pracují hormony a neustále posouvané zapíjení, kontrolní telefonáty mé maminky, ani tradiční dávka zpráv "Tak už?" mi na klidu moc nedodávají. A pohled na prodřenou n...

Pořád pokračuje stav, kdy si nejsem jistá, jestli už, nebo ještě ne. A pořád mě to nebaví, i když se snažím sama sebe přesvědčit, že to přece nevadí, že příroda ví nejlíp, a tak dále. Za poslední týden jsem toho nakoupila tolik, že se začínám sama sebe děsit. A fascinují mě muži - v dobrém i ve zlém. Takže téma číslo jedna: poslíčky . V pátek jsem si vyrazila naposledy do kina. Ženy v běhu. Kdybych nevěděla, jaký je to vopruz, asi by se mi i chtělo začít běhat. Kdo ví, možná jednou ta doba přijde. Od začátku mi bylo jasné, jak to celé dopadne, ale bylo to fajn, milé pohlazení po duši a zas jeden večer, kdy se o děti postará tatínek a maminka si může užít ničím nerušený rozhovor s kamarádkami, koupit si občerstvení, jaké zrovna chce, a dívat se na film pro normální lidi, aniž by jí někdo skákal po hlavě a dožadoval se Déčka nebo aspoň Elzy. Měla jsem velký plán - zajdeme na sushi, dáme popcorn, trochu té coly. Ovšem veterinářka v naší výpravě uvízla nečekaně v ordinaci a čas na...

Jak mi je? Pokaždé, když dostanu tuhle otázku, zavaří se mi mozek. Tak nějak nevím. Vlastně mám pocit, že aktuálně nevím vůbec nic. Vezu se na vlně těhotenské demence. Teď jsem asi urazila milión těhotných, ale popsala bych to asi takhle: žiju přítomným okamžikem, nic moc neplánuju, dělám jen to, co je nutné k přežití, a mám problém normálně fungovat. Je mi vlastně hrozně dobře i šíleně zároveň. Moje tělo je prostě těhotné. Pětkrát za noc se budím s vědomím, že je potřeba se otočit na druhý bok, nebo budu mít pod tou tíhou do rána proleženiny. Už jsem vyzkoumala, že to je ten důvod, proč jsem tak strašně unavená, ale že se to celkem spraví, pokud jdu spát třeba v deset. Chvíli si číst a ráno před sedmou vstát s dětmi a jsem celkem svěží. Po obědě, když to jen trochu jde, si lehnout. Dvacet třicet minut. Ne víc. A nekoukat do zrcadla. Tam vždycky čeká stvoření, které má do svěžesti dost daleko. Mohla bych se namalovat. Má to smysl ve dvě odpoledne? No jasně že ano, ale mně se n...

Vracíme se z "procházky". Jestli se tomu dá tak říkat, když v půl čtvrté vykopete jedno dítě z postele, ve tři čtvrtě ho s vypětím všech sil oblečené a vyčůrané narvete do auta, ve čtyři vyzvednete druhé dítě, pod pohrůžkou domácího násilí je donutíte 30 minut vymetat kaluže na místní polňačce a jedete zase domů. Stala jsem se vším, čím jsem na rodičích opovrhovala. Neorganizovaná, nervózní, bez auta ztracená a bez televize na sebevraždu. A za měsíc je budu mít tři! Konečně doma. Vykládám děti v ne zrovna ideálním rozpoložení z auta a i vyhlídka na úklid tuny psích exkrementů mi teď přijde vlastně dost lákavá. Vypustím děti domů, utřu jim nesmrtelné nudle a pět minut budu sama na zahradě, jen já, lopata a produkty našeho Huga. Sotva zmizím za roh ozve se první řev. Bertíkovi nejdou odemknout dveře. Volám na Klárku, aby mu pomohla. Ticho. Klárku najdu mučit kočku na pískovišti. Teda ona si myslí, že si hrajou. Kočka si to teda nemyslí, ale bůhví proč drží. Kupodivu Klár...

Vždycky jsem chtěla mít tři děti. Je to fajn. Znám to. Můžete se třeba hádat s jedním sourozencem a zároveň máte jednoho pořád jako spojence. Taky můžete přehlasovat rodiče. Máte víc známých. Dostáváte víc dárků. Taky jich teda víc musíte vymýšlet, daleko častěji vás sourozenci štvou a mnohem častěji používají vaše věci nebo vás kritizují, ale je to prostě fajn. Můj muž to nezná, jeho rodiče se rozhodli pro konzervativní počet dva. Ale postihla ho touha plodit. Takže plán byl vždycky tři děti. Často jsem slyšela, že až budu mít jedno/dvě, rozmyslím si to. Nerozmyslela. Ano, možná i přesně proto, že mi pořád někdo opakoval, že si to rozmyslím. A já tak nějak od přírody prostě neposlouchám. Po druhém dítěti skutečně krize přišla. Jenže jsem ji neměla já, ale ploditel. Chtěla jsem totiž po něm, aby byl občas doma. On děti miluje a měl by jich ideálně jedenáct (ke svatbě mi věnoval Klapzubovu jedenáctku), ale že má být doma s rodinou??? Jakože cože? A tak mi v dost napjatém ob...

Někdy se to tak sejde. Po pohodovém a klidném období přijde série událostí, které nemáte ani moc možnost ovlivnit, a i když se snažíte si je nepouštět k tělu, nějak to nejde. A tak se mi to sešlo. Týden jako ze žurnálu! Naprosto přesně odpovídající té nepovedené omeletě z úvodní fotky. Není to pěkné, není to dobré, ale když doufáte, že to zas chvíli nepřijde, dá se to strávit. Pondělí Měla bych zavolat tátovi. Leží v IKEMu, čeká na transplantaci srdce a není to dobrý. Už patnáct let to není dobrý a náš vzájemný vztah taky není tak úplně dobrý, už nějakých 25 let, a já nějak nejsem dobrá v konverzacích nad hrobem. Asi to zní blbě, ale ikemácká psycholožka mi řekla, že rozhodně není na místě říkat „bude to dobrý“ nebo „to nic není“, protože to prostě je sakra blbý a sakra něco. Takže co říct? Ha, zavolám mu, kdy vyjde ten článek o chronickém selhání srdce v Instinktu. Problém je, že to nevím. Ok, tak já nejdřív brnknu do Instinktu. Odpoledne se mi tam po...