Mum and more

Někdy to tak mám. Nemůžu se rozhodnout, jestli kvůli něčemu někoho miluju nebo nenávidím. Nebo takhle. Jsou chvíle, kdy konkrétně svého muže miluju za to, že umí vařit (a výborně), a jsou chvíle, kdy bych si přála mít doma toho klasického českého neumětela, který horko těžko zvládne čaj. Dneska ráno jsem se kousla a všechny vodorovné plochy v kuchyni a jídelně zbavila předmětů, které s kuchyní a jídelnou nijak nesouvisí nebo prostě mají své místo jinde. Dopoledne přišla taky paní na úklid, která jednou za dva týdny udělá všechno to, co já si říkám, že příště udělám pořádně. A příště ještě nenastalo. Minule měl na mě manžel intimní dotaz. Jestli mi to není blbý, že mi doma uklízí cizí ženská ve věku mý mámy. Tak to vezmu od konce. Primárně jsem možnost volit podle věku opravdu neměla. Nebydlím v Praze. Musím brát, co je. Druhý neméně důležitý důvod, proč mi věk mé mámy totálně nevadí, je to, že šance, že mi sličná paní na úklid ve věku mé mámy odloudí manžela, nepřijde tak

Kuskus s cuketou, paprikou a halloumi Myslím, že pro střevní chřipku je typické hlavně to, že jeden den si je člověk jistý, že každým okamžikem zemře, a druhý den se vzbudí jako rybka. Prázdný žaludek, který včera pozřel jen kousek housky… a pár plátků schwarzwaldské šunky no… volal po něčem lepším. Ačkoliv už léta pohrdám kuskusem pro jeho nijakou chuť a, pokud mi chcete zkazit den, vyhrožujte mi zeleninou, dostala jsem chuť na zeleninový kuskus. Jakmile jsme dorazili z batolecího cvičení, které mě zmůže vždycky nějak víc než všechna batolata dohromady (občas přemýšlím, proč tam vlastně chodíme, když Hubert většinu lekce řve a já pak hodinu usilovně přemýšlím o příšerných matkách či naivních prvorodičkách – první kategorie mě upřímně štve, protože kvůli svému zakopnuvšímu potomkovi, klidně odhodí do příkopu dvě až tři cizí děti, dyť nejsou jejich, tak co; prvorodičky jsou vlastně roztomile vtipné – pořád ještě věří, že zrovna jejich dítě je geniální, že všechno činí l

Nebudu vás napínat. Střevní chřipka. Jako pardón, my dámy ničím tak přízemním a naturálním samozřejmě netrpíme, ale občas se holt stane, že je nám nevolno. A nezabíhejme do detailů. Prostě jsou dny, kdy nevařím. Ani ne z přesvědčení jako prostě proto, že to fyzicky ani psychicky nezvládnu. Pokud existuje Bůh, obdařil mě žaludkem typu míchačka na beton nejvyšší třídy. Pamatuju si dvě příhody, kdy jsem se jako dítě doslova přežrala na rodinné oslavě a skončila v babiččině posteli s kýblem u hlavy. Bylo to strašné, ale za dvě hodiny bylo dobře. Jednou jsem měla také úpal a navzdory dobrému vychování jsem v jednom případě svou snídani předvedla poměrně zalidněnému konzumu. Jednou jsem měla otravu alkoholem, když mi můj tehdejší přítel alkoholik míchal vodku s džusem půl na půl a mně ten den bylo šoufl, takže jsem téměř nic nejedla. Po dvou skleničkách tehdy oblíbeného plumeňáku (= plum vodka s mulťákem) jsem zažila peklo. Třikrát jsem se prostě vožrala. Poprvé, když jsem d

Luxusní míchaná vajíčka a třešňový crumble Je sobota. S nemilosrdnou přesností se přesně v 7:30 ozve z vedlejšího pokoje Hubert. Šla jsem určitě spát před půlnocí, ale z postele se mi nechce ani tak. A vědomí, že dneska chlapeček minimálně 30 minut přetáhl a já stejně nechci vstávat, mně energií zrovna nenabije. Z postele mě nakonec vyžene zcela nepoetický důvod – snažíme se skoncovat s plínama, takže pokud budu dost rychlá, bude ta noční ještě suchá. Jo, tak začínáme den pěkně naturálně. Ale úspěšně. Lednice zeje téměř prázdnotou. Je to přesně ten stav, kdy já už chci vyrazit na nákup, ale můj gastronomicky zručný muž v ní najde ingredience na pětichodové menu. Parchant. Ať dělám, co dělám, nic nevidím. Jen záplavu vajec. A ty moje drahé ratolesti nežerou. Vyšťourám banánovou Matyldu, Monte a třešňový crumble. Cenu pro matku roku asi nevyhraju, ale děti jsou spokojené. Tiším špatné svědomí vaničkou jahod. Právě probuzená Klárka zrovna tropí scénu, že nemá vyčištěné zuby a

Boeuf bourghignon Na film Julie a Julia jsem se strašně těšila. Tehdy bylo vaření mým velkým hobby (byť jsem později zjistila, že hlavně proto, že jsem vlastně moc nevařila, a mé kuchařské umění stálo hlavně na pokrmech „to musím jednou zkusit“) a Meryl Streep miluju dodnes (jo, asi proto, že i s tím obrovským frňákem je považována za charismatickou sexbombu a já… mám taky frňák, no). Filmy i knížky dělím na dobré a špatné hlavně podle toho, kolik mi toho z nich uvízne v hlavě. No a tohle asi moc dobré nebylo, protože z celého filmu si pamatuju jen Meryl Streep, jak se učí krájet cibuli, jakousi blondýnku v druhé hlavní roli, jak usne při přípravě bouef bourghignon a spálí ho, a že tato blondýnka píše své kuchařské ikoně a ona jí neodpovídá. Víc si nepamatuju. Když jsem pak po letech dostala k Vánocům od mamky kuchařku Julie Child Francouzská kuchyně, udělala na mě rozhodně větší dojem. Bylo to myslím poprvé, kdy vyšla v češtině. Chuť uvařit všechno, co v ní je, jako práv

Hořčicová zálivka Strašně ráda bych žila zdravě. Jedla maso se salátem, významně si pochutnávala na listovém salátu, měla bych jasný poměr mastného, které mi už nedělá dobře, a když by mě přepadla chuť na sladké, vytáhla bych pytlík s nesířenými meruňkami a spokojeně si mlaskala. A moje děti by jedly zeleninové pomazánky, celozrnný chléb, úhledně nakrájenou mrkev, okurku a papriku a ke snídani si dopřávaly misky plné pohankové kaše. Má to jeden háček. Prostě mi to nechutná. K masu potřebuju přílohu. Neříkám, že hranolky, a neříkám, že nikdy nesním maso jen se zeleninou. Ale prostě brambory nebo pěkná bagetka nebo ty zpropadené těstoviny jsou prostě tak nějak víc. Taky klidně spořádám smažák s hranolkama a tatarkou a není mi po tom vůbec nic, možná tak hanba. A když sladký, tak nejlíp nějaký pěkný doma upečený koláč nebo dort, klidně i s tím máslovým krémem, co všichni tak nesnáší jako relikt komunistické éry. Já to mám prostě ráda. Obejdu se bez sušenek, odolám občas i č

Stojím před turistickou značkou „Kuchyňka 636 m“ a přemýšlím, že mě kuchyň pronásleduje prostě všude. V nohách mám nějakých pět kilometrů pochodu Pičín – Řitka. Jsem v pohodě, jsem vysmátá, ptám se, proč tohle nedělám častěji. Já tak strašně ráda chodím! Večer před pochodem si slíbím, že půjdu brzo spát. A ráno si dám pořádnou snídani. Něco s vajíčky. Mám za sebou náročný den, v nohách pěkných pár kilometrů po Praze a na patě se mi nepříjemně připomíná puchýř. Moje botky z měkoučké kůže dostály své přezdívky „koniášky“, i když jsem v nich pouze nasedla do auta, přešla šestkrát mezi autem a domem a raději se přezula. Zrovna ta patní část je jako šutr. To asi nebude dobré. „Hlavně si vezmi nějaké pohodlné boty!“ radí mi kamarádka. Hmm. Akorát pohodlné mám asi jen jedny. Sice hříšně drahé Geoxky, které mi teď už přijdou jako bačkorky, ale z prvního výletu z nich jsem si přinesla takový puchýř, že na další túru po Julských Alpách jsem musela v žabkách. Jenže můj životní minimalis

Losos se šťouchanými bramborami a lososová pomazánka Takový polibek smrti pro všechny ne úplně zručné kuchařky. Prostě když máte pocit, že tohle se vám fakt povedlo, a děti to stejně nežerou! Jsme sami doma, nechce se mi dlouze vařit, tak koupím v Lidlu lososa. Radši nekoukám, z jaké země je (ale v tomhle nejsem úplně radikální, český losos asi hned tak v prodeji nebude). Ale váhám, kolik toho vzít. Jeden kousek bude pro mě a dvě děti asi malý. Dva možná budou moc? Před očima se mi zjeví má drahá máti se vztyčeným prstem: „Nebuď jako babička!“ Naše babička má oblíbený fígl – pokud ji mamka poprosí, aby koupila sedm kotlet na oběd pro šest lidí, koupí jich babička pět. „Dyť se to pak nesní! A já jim jako vrabčák a máma toho taky moc nesní!“ vysvětluje mi neoblomně. Jak je v naší rodině zvykem, k obědu dorazí přesně sedm lidí. Nevrlá máti rozhazuje rukama nad pěti kotletami a babička přijde se svou oblíbenou replikou: „No Kláro, dyť já maso nemusim.“ „Takže nechceš?“ syčí n